Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      Facebook

Architektura chrámu Panny Marie Sněžné

Dnešní kostel P. Marie Sněžné je presbyteriem původního gotického chrámu karmelitánského kláštera. Tvoří jej vysoký podélný prostor o pěti (původně šesti) úzkých klenebních polích a závěru 7/12, sklenutý cihlovou renesanční síťovou klenbou, a uzavřený západním průčelní zdí s rozetou. Před jednoduchý západní štít, lemovaný na nároží opěrnými pilíři, prolomený rozetou a ukončený rovnou římsou pod stanovou střechou, předstupuje přístavek renesanční kruchty, jehož hladkou plochu člení v přízemí dva čtvercové otvory oken a renesanční půlkruhový portál s bosovaným ostěním a hlavou andílka ve vrcholu. Jeho ploše reliéfně pojaté členění završuje nad římsou nástavec s drobnou střední edikulou a bočními pilonky. Dvě větší půlkruhová okna, osvětlující patro kruchty, zasazená nad okny přízemí, lemují mozaikový obraz P. Marie Sněžné (S. Maria Maggiore, autor Viktor Foerster, kolem roku 1900). Při severrní straně zasazena do zdi barokní kartuš s neúplně dochovaným pamětním nápisem kapitálou HANČ SACRAM AEDEM / S. MARIAE ANGE-LORV VULGO PORTI VNCV / DICTAM EXSTRVI CVRARVNT / ILL. D. D. FRAN. FERD. S. R. I. COMES BERCHTOLD / L. B. DE VNGERSCHITZ S. C. R. M. G.ONSILIARIVS / ACTVALIS CAMERARIVS [---].

Zevně člení obrys chrámu opěrné pilíře, jednou odstupněné, ukončené pultem a stříškou. Celou stěnu mezi nimi zabírají vysoká gotická trojdílná okna, v renesanci snížená a opatřená novými kružbami. Ve vížce na střeše je zvon z roku 1931 od Richarda Herolda z Chomutova. Gotický chór byl původně vysoký cca 34 m od země do vrcholu kleneb, široký 13 m, gotický krov měl výši asi 15 m. Převýšený interiér působil dojmem prosvětleného skeletu, kde se kromě přízemí neuplatňovala plocha stěn: jejich zbytky mezi okny zabíraly svazky přípor, přecházející plynule v bohatě členěná ostění oken. Jejich profilace se skládá z hlubokého výžlabku, lemovaného oblouny (v závěru, dalších třech na severu a jednom na jihu), nebo z prostého výžlabku (v ostatních oknech chóru i trojlodí). Přípory, tvořené hruškovými pruty, jsou na podélných stranách chóru ostruhově ukončeny u podokenní římsy, jen v závěru sbíhají až k zemi. Obdobné jako například v klášterním kostele Na Slovanech je pravoúhle zarámované trojdílné sedille, dochované celé pouze na evangelijní straně chóru: v bočních ostěních stojí subtilní pruty s listovými hlavicemi, lomené oblouky vzpírají dvě konsoly s fantastickými zvířaty. Z protějšího sedille je zachována jen část východního ostění, kde hlavice prutů zdobí figurální plastika. Běh svazkových klenebních přípor přerušují niky, připravené pro sochy - namísto konsol a baldachýnů zůstaly jen nedotesané, půlválcové bosy (pouze v závěru jsou sdružené hlavičky s neznatelnou listovou dekorací) Východní závěr chóru byl zaklenut podle směru prutů přípor, které jsou pokračováním nedochovaných klenebních žeber, trojpaprsčitým obrazcem, jaký byl uplatněn např. v katedrále v Narbonne.

Celkové řešení vysokého chóru karmelitánského kostela svědčí o navázání na tradici dlouhých chórů, chápaných jako kaple, s galerií soch na přízedních pilířích, na jejichž začátku stál model pařížské Sainte-Chapelle. Půdorys chóru navázal na linii mendikantských a poté i farních chrámových presbyterií, stavěných během první poloviny 14. století pod vlivem vysokého chóru katedrály v Kolíně nad Rýnem se závěrem 7/12 a rychlým sledem klenebních polí, kde svazky oblých či hruškových přípor členily stěny od země až do kleneb (v Praze tradice mendikantských chórů u sv. Jakuba, u sv. Tomáše a nedostavěný kolegiátní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě). Chór měl být jistě uzavřen přepážkou (letnerem) a vyhrazen řeholníkům. Typ tohoto převýšeného a protaženého chóru, se zamýšlenou bohatou plastickou výzdobou, se podobně jako u pražských mendikantských staveb naprosto vymykal představě o asketické architektuře žebravých řádů, ale plně odpovídal významu kláštera jakožto královské fundace, spojené s korunovací Karla IV. a Blanky z Valois. Vypovídal také o výlučné pozici řádu jako centru zesíleného mariánského kultu (viz mariánský graduál z tohoto kláštera, dnes v Národním muzeu nebo hymny arcibiskupa Jana z Jenštejna na poutní slavnost P. M. Sněžné) i centru teologických studií, dodávajícího doktory na nejslavnější evropské university. v prodloužení tradice vertikalizujícího, lineárně poklasického stylu je paralelou soudobých převýšených kostelů ve Vratislavi, patřící tenkrát k české koruně. Slohově čerpal z odkazu pražské katedrální huti Matyáše z Arrasu, odkud je možné odvodit některé profilace ostění portálů i oken, obrazec závěru (v katedrále nerealizovaný, ale Arrasem asi zprostředkovaný), subtilní římsové prstence pod konsolami nik, list na hlavicích, snad i vzory pro baldachýny a konsoly pro sochy. Podnětem k výstavbě tak skvělého vysokého chóru mohlo být pro převora Hartmanna mimo jiné právě ustanovení zdejšího generálního studia v roce 1379, kterému odpovídal také počet řeholníků - údajně až 200 řeholníků před husitskými bouřemi.

Po příchodu františkánů v roce 1603 byl zvýšen terén kostela, snížena okna a zazděna ve spodních částech, kde do nich byly vloženy půlkruhové sklenuté niky, v jižní zdi prolomené sdruženými okny oratoře. Namísto zřícené gotické vložena nižší renesanční síťová gotizující klenba s terakotovými žebry, v řezu půlkruhová valená s trojúhelnými výsečemi. Nad klenbou jsou viditelné výběhy gotických kleneb a vrcholky gotických oken. Klenbu zdobí fresky (od hlavního oltáře ke kruchtě): Nejsvětější Trojice, P. Maria, archanděl Michael, sv. František Serafinský, sv. Klára, sv. Antonín Paduánský, sv. Bonaventura, sv. Bernardin, sv. Ludvík Toulouský, sv. Alžběta Durynská, sv. Didakus.

Na místě západního pole chóru s triumfálním obloukem je vložena kruchta. Stěna kruchty směrem do kostela je pojata jako jasně tektonicky členěná renesanční kulisa o třech vertikálních osách, kombinovaná iluzivní malbou architektonických prvků: tři půlkruhově sklenuté arkády přízemí určily vertikální členění horních pater, jehož tři části odděluje vysoký řád pilastrů. Nad třemi půlkruhově sklenutými přízemními arkádami s klenáky ve vrcholu se otevírají shodně provedené tři arkády prvního patra kruchty a nad nimi, odděleny vysokým řádem pilastrů, sdružené půlkruhem klenuté obloučky arkád druhého patra kruchty. Malovaný zubořez a perlovec doplňuje mezipatrové římsy, pilastry mají malované mramorování, klenáky zdobí hlavičky andílků. Obě patra kruchty jsou zaklenuta valenou klenbou s výsečemi a půlválcovými subtilními žebry na hranách hřebínků. V jižní zdi druhého patra kruchty je zřetelné velké gotické okno posledního pole chóru. Klenby podkruchtí jsou shodné s klenbami pater, jen severní pole, vyhrazené na kapli sv. Antonína, má dodatečnou štukovou výzdobu klenby. Hladké čelo průčelní stěny nad kruchtou prolamuje ve vrcholu gotizující rozeta. Kolem ní jsou vymalovány znaky Českého království, města Prahy, a františkánského řádu, nad nimi letopočty 1347, 1907, 1930.

Text z knihy "Umělecké památky Prahy - Nové Město"
vydané nakladatelstvím Academia, 1998