Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Františkáni u Panny Marie Sněžné

Příchodem Františkánů - řádu Menších bratří-observantů začíná nové období dějin našeho kostela a kláštera. s Boží pomocí, přes řadu nepříznivých období, počínaje rokem 1611, přes dobu Josefa II. i komunistické pronásledování dosud trvá a věřme že vytrvá.

Řád sám vznikl r. 1517 jako přísnější větev původního řádu minoritů a do našich zemí přišel zásluhou sv. Jana Kapistrána. Původně byly české kláštery františkánů součástí rakouské provincie řádu, v r. 1467 ustavena samostatná česko-moravská provincie sv. Václava, která sídlí právě v klášteře u P.Marie Sněžné.

Pražský klášter nebyl sice prvním domem Minoritů observantů u nás, v samotné Praze pobývali Františkáni v letech 1461-1483 v býv. klášteře při dnes zrušeném kostele sv. Ambrože, nyní dům u Hybernů, řada starších klášterů byla založena již v 15. století mimo Prahu. Náš klášter byl založen v době citelného oživení katolického života v době Rudolfa II.

První jednání začala r. 1603, kostel a klášter byly pak františkánům odevzdány definitivně r. 1606, přes určité námitky karmelitánů, kteří posléze obdrželi jako náhradu kostel sv. Havla, při němž zbudovali nový klášter.

Obnova kláštera u P.Marie Sněžné byla významnou událostí v životě katolické Prahy. Základní kámen položil sám nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z  Lobkovic v r. 1604, významným dobrodincem kláštera se stal Jan starší z  Talmberka.

Františkáni se po svém příchodu ihned pustili do plnění svých úkolů, mezi než patřila jak činnost kazatelská, tak i jejich širší působení na poli disputací s  jinověrci a jejich získávání pro katolickou církev. v tehdejší Praze to byla ovšem role nevděčná a události, které vyvrcholily mučednickou smrtí 14 bratří v  roce 1611 jsou toho důkazem.

Velká péče byla ovšem od počátku věnována i obnově kostela a kláštera. Hlavní obnovitelské úsilí se soustředilo na kostel, jehož torzo, chór kdysi tak velkoryse projektovaného kostela byl zaklenut dnešní klenbou. Ta, ačkoliv vysoká 33 m, zdaleka nedosahovala výše původní klenby gotické. Kostel byl uzavřen novou západní stěnou a dostal svou dnešní podobu, klášter sám jen upraven, zatímco jeho výraznější přestavba je dílem až pobělohorským.

Prvních 17 bratří přišlo do opraveného kláštera v roce 1607, avšak po masakru roku 1611 byl fakticky znovu osazen novými řeholníky. Samo předbělohorské období nebylo ani potom pro Františkány jednoduché, uklidnění a možnost skutečné obnovy kláštera nastala po roce 1620.

Byly opraveny a rozšířeny klášterní budovy, ve druhé pol. 17. století vznikly boční kaple v nádvoří v prostoru nedokončené lodi. Dokončena byla i vnitřní výzdoba kostela, pocházející zčásti ještě z doby Rudolfa II, zbudován oltář z  nadání Jana z Talmberka, jehož znak lze spatřit nad hlavním oltářním obrazem. Svou dnešní tvářnost v zásadě dostala i klášterní zahrada.

K nejstarším částem výzdoby patří malby na klenbě s postavami františkánských světců a mariánským monogramem v presbytáři vč. monogramu Rudolfa II. z doby po r. 1620 pocházejí postavy fratišk. světců na stěnách, připisované sochaři Arnoštu Heidelbergerovi, který se svou dílnou je autorem i rozměrného hlavního oltáře z roku 1649-51, nejvyššího oltáře v Praze. z počátku 17. století je i  mramorování stěn a přípor, stejně jako v 19. stol. zaniklé sgrafito na průčelí kostela. Portál kostela je z druhé pol. 17. stol.

V průčelí fary se zachovala část pozdně renes. úpravy s kamennými polosloupy, pojatá později do budovy fary.

V nádvoří před kostelem, tvořícím jakýsi ambit pak byla postavena samostatná kaple P. Marie Královny, zvaná Porcinculská, pohřební kaple Talberků (zbořena koncem 19. století). Celý kostel a klášter tak dostaly onu tvář, která se, až na stavbu fary od těch dob zásadně nezměnila.

V 18. století dochází jen k drobným změnám, kdy v nádvoří naproti kapli P. Marie pomocné neboli Pasovské, vzniká kaple sv. Jana Nepomuckého, zatímco dvě kaple sv. Brikcí a sv. Hedviky na západní straně pohltila později budova fary. Sv. Jan Nepomucký byl ovšem v kostele připomenut ještě jednou - na fresce v  kapli sv. Antonína pod kruchtou vlevo, kde oba světci společně ukazují svůj jazyk - jeden proto, že mluvil, druhý, že dokázal mlčet.

V první polovině 18. století vznikly v kostele 4 boční oltáře a kazatelna.

K významným činům tohoto období patří vybudování klášterní knihovny nad kaplí sv. Jana Nepomuckého v r. 1678 a umělecky vybavené v 18. století, jedné z  nejkrásnějších a málo známých klášterních knihoven v Praze.

Nastalo delší období klidného života kláštera, i když ne bez souvislostí s  některými významnými událostmi, které zasáhly do jeho života, jako byl např. mor v r. 1680 nebo 1713, kdy se františkáni nabídli ke službě nemocným. Byla to i  doba snah o blahořečení 14. bratří umučených r. 1611 za P. Bernarda Sanniga, ovšem neúspěšná. Slavnosti, konané r. 1680 na památku těchto mučedníků se zúčastnil osobně císař Leopold s manželkou.

Konec tomuto období učinily reformy Josefa II, které život kláštera utlumily na řadu let. Dekretem z r. 1780 císař klášter sice, jako řadu jiných přímo nezrušil, ale zasáhl do jeho života výrazným omezením a především tím, že řádu odňal kostel i faru, k níž byla přidělena farnost od zrušeného kostela Panny Marie na Louži na Starém Městě. Klášteru bylo zakázáno přijímat novice, čímž byl prakticky zamezen jeho další rozvoj. Klášteru byla odňata i klášterní nemocnice. Noviciát byl obnoven až ve 30. letech 19. století.

Kaple sv. Hedviky a sv. Brikcí v západní části nádvoří byly pak podle projektu Fr. Zelinky přestavěny v dnešní farní budovu P. Marie na Louži a provoz kostela a kláštera oddělen. Kostel byl sice v majetku řádu ponechán, včetně povinnosti jej udržovat, ale jeho používání dáno do pravomoci faráře světského. Tento stav byl napraven až r. 1924, kdy byla fara a její správa vrácena řádu.

V souvislosti s přenesením fary P. Marie na Louži a jejím zbořením byly k P. Marii Sněžné přeneseny i některé části mobiliáře, zejména pozdně gotická křtitelnice z r. 1480 a dva svícny z konce 17. století, cenná díla raného baroku.

V době užívání fary a kostela světským farářem chátrala i kaple Panny Marie Královny, používaná jako kůlna a posléze zbořená v závěru 19. století.

Regotizační úsilí zasáhlo kostel P. Marie Sněžné jen částečně, zejména úpravou průčelní stěny odstraněním sgrafitové výzdoby fasády a pořízením nového mozaikového obrazu Madony. Velmi citlivě byla naopak provedena restaurace interiéru kostela v r. 1930, v níž se harmonicky snoubí vše, co sem přidávala staletí jeho vývoje.

V meziválečném období se rozvíjel duchovní život kláštera, který je spojen např. se jménem teologa Jana Ev. Urbana OFM, autora řady významných teologických prací, které dnes znovu vycházejí.

Nová rána, trpce připomínající pohnuté dějiny v husitském období, přišla v  podobě státního zásahu v r. 1949-50. Po pádu diktatury 1989 se do kláštera vrátilo zpočátku jen několik z těch řeholníků, kteří byli odtud vyhnáni, dnes ovšem klášter žije opět novým životem, vyšla z něho od té doby již řada nových, mladých řádových kněží. z událostí tohoto období je v živé paměti návštěva řádového generála v r. 1990, který byl radostně uvítán v prostorách zdejšího chrámu členy české provincie františkánů za účasti mnoha věřících.

Po některých úpravách v budově kláštera i fary proběhla i oprava exteriéru kostela, zvláště krovu a střechy, které byly za dlouhou dobu neúdržby ve špatném stavu. Postupně, s ohledem na finanční možnosti, se uskutečňuje i celková oprava a restaurování interiéru, který ožil původní živostí renesančních maleb na stěnách i v obnovené kráse hlavního a dvou bočních oltářů. Další z oltářů, nesoucí Rainerův obraz Zvěstování, bude restaurován v nejbližší době. Mimo život vlastního kláštera se rozvíjí i život farnosti, nejen jako centrum duchovního a  liturgického dění, ale i jako místo společenského setkávání a růstu farní pospolitosti.