Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

P. František Ekert

P. František Ekert

Mezi faráři, kteří spravovali faru a kostel Panny Marie Sněžné patří i  pozoruhodná osobnost Františka Ekerta, jemuž bychom chtěli věnovat následující řádky. Pro toho, kdo se někdy zabýval dějinami pražských kostelů, je jeho jmého důvěrně známé. Byl, lze-li to tak říci, životopiscem pražských chrámů, kaplí, kapliček, votivních soch, obrazů i posvátných míst a památek katolické víry, která s láskou procházel, studoval a popisoval.

Ekert patřil k těm církevním spisovatelům a historikům, kteří po sobě zanechali nesmazatelnou stopu, podobně jako jeho součaník Ferdinand Lehner či ve 20. století nezapomenutelný biskup Dr. Antonín Podlaha.

Fr. Ekert se narodil 1845 v Královicích na Plzeňsku. Studoval gymnasium v  Plzni a v Praze, kde také vystudoval arcibiskupský seminář. Poté působil jako kaplan v Praze v Týnském kostele, byl farářem v kostele sv. Vojěcha a v kostele na Karlově. Jeho posledním působištěm se stala v letech 1892 až 1902 fara u P. Marie Sněžné, kde také v r. 1902 zemřel. v době jeho působení byl pořízen mosaikový obraz Madony na průčelí kostela, dílo Viktora Foerstera.

Mimo své duchovní povinnosti se významně věnoval historickému bádání, především církevním památkám v Praze. Věnoval se ovšem i dalším tématům z české církevní historie a nevyhýbal se ani tvorbě rázu beletristického.

Hlavním dílem Ekertovým je ovšem dvoudílná práce "Posvátná místa král. hl. města Prahy, Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království českého", vydaná v letech 1883 a 1884. Ve svých Posvátných místech shromáždil Ekert nejen velké množství dnes již mnohdy ztracených zpráv, ale především podává podrobnou a  přitom přehlednou historii, seznamuje s významnými osobnostmi v dějinách pražských kostelů a klášterů, s jejich kulturním a uměleckým bohatsvím.

Neméně významná je ovšem i ta část knihy, kde se zabývá zaniklými kostely a  kláštery, jejichž budovy bychom dnes na mapě Prahy hledali již marně a jejichž paměť tak uchoval. Je to dílo, které i se svým dobovýn zabarvením zůstává pramenem, k němuž se budou obracet badatelé mnohých historických oborů i  milovníci církevních památek.

František Ekert se ovšem se stejnou pílí a zanícením věnoval i vlastním dějinám církve a plodem této práce je čtyřsvazkové dílo "Církev vítězná", životopisy svatých v průběhu celého církevního roku, vydávané od r. 1892, tedy v  době jeho působení u P. Marie Sněžné. Se stejným zápalem se věnuje postavám světců, a to v neobyčejné šíři a kompletnosti. Je to jakási encyklopedie světců, donedávna vlastně jediná, vskutku katolická práce svého druhu u nás.

Ekertovo dílo, zvláště jeho Posvátná místa měla však ve své době i nemalý význam kulturní a byla i určitou formou obrany církve, zvláště v době proticírkevního sílícího tažení ztělesněného kampaní proti postavě a úctě sv. Jana Nepomuckého. Jeho dílo je zároveň i projevem upřímného vlastenectví, které se projevilo například i Ekertovýn odborným zájmem o počátky českého theologického jazyka ze závěru 14. století. Dokladem významu Ekertova díla budiž i to, že se jeho Posvátná místa v loňském roce dočkala po více než stu letech svého nového reprintového vydání.

František Ekert, pokračovatel tradice vlasteneckých kněží a někdejší farář u  Panny Marie Sněžné, patří k osobnostem, které není dobré zapomínat.

Jan-Jakub Outrata