Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Karmelitáni u Panny Marie Sněžné

Kostel a klášter Panny Marie Sněžné patří k nejvýznamnějším založením na území Nového Města Pražského. Jeho duchovní i stavební vývoj byl několikrát násilně přerušen, avšak vždy znova povstal z trosek, a to stejně v minulosti, jako dnes. Založen jako klášter karmelitánů, trval do husitských válek, nedosáhl však v následujícím období nikdy svého původního rozmachu, aby roku 1566 podlehl i zkáze fyzické.

V novém, františkánském období od počátku 17. století se jeho život znovu obnovil, i když stavební dílo karmelitánů již zůstalo torzem; půda kláštera byla dokonce skropena krví mučedníků.

Klášterní život přetrval i přes nepřízeň josefinské doby do r. 1950, kdy byl jeho život opětně přerušen, ale i z této pohromy se po roce 1989 úspěšně zotavil a hlásí se o svůj podíl v duchovních dějinách národa.

Ještě dříve, než začalo z vůle otce vlasti Karla IV. vyrůstat vně Starého Města pražského i město Nové, byla zde založena jedna z nejvýznamnějších klášterních staveb pražských - klášter karmelitánů u Panny Marie Sněžné. Řád karmelitánů vznikl v Palestině na hoře Karmel v roce 1156 a teprve po jejím dobytí Araby přišel do Evropy, kde se zařadil do rodiny žebravých řádů. Proslul zejména učeností i pěstováním úcty Panny Marie, jíž byly zasvěceny jeho kostely. Pražský klášter byl prvním jeho řeholním domem v Čechách.

Kronikáři shodně připisují založení kláštera Karlu IV., který položil jeho základní kámen roku 1347 v den po slavnostní korunovaci Blanky z Valois, své půvabné francouzské manželky. Zdá se však, že ne zcela právem, neboť založení kláštera vyjednal nejspíše již jeho otec, král Jan o rok dříve a oba se pak nechali zobrazit jako donátoři na reliéfu klášterní brány.

Na prostranství za Havelskou branou Starého Města, zvaném "Na písku" byla postavena i první dřevěná klášterní budova, na níž věnoval dříví Karel ze své korunovační síně. Byla jistě skromná, stejně jako nejstarší klášterní kostel, rovněž dřevěný, brzy však nahrazený prostou kamennou stavbou, zachovanou v torzu na severní straně dnešní chrámové stavby. z jeho zdí lze přesto soudit, že mu Karel věnoval značnou pozornost a poslal sem své osvědčené mistry, zaměstnané i  na dalších kostelech Nového Města.

Na provizorní kostelík navázala pak stavba choru hlavního klášterního chrámu, vysvěcená roku 1397. Zároveň probíhalo budování klášterních budov a obvodových zdí chrámové lodi, která svou délkou měla dosahovat zhruba do míst dnešního Jungnannova pomníku. Neobyčejná je již sama výška kostelní klenby, která i po renesančním snížení dosahuje výšky katedrály svatovítské.

Rozvíjející se stavbu přerušily definitivně husitské války. Dnešní kostel je tedy jen presbytářem, menší částí plánovaného kostela, na jehož místě je dnes rozlehlé nádvoří před kostelem. Klášterní budovy přiléhající k nádvoří skrývají ovšem dodnes řadu prvků nedokončené stavby, svědčících o její neobyčejné umělecké úrovni a vlivech dvorské huti. Pražský klášter působil jako centrum vzdělanosti, jeho členové vyučovali teologii na pražské univerzitě, nehledě na vlastní řádové generální studium, založené při klášteře v r. 1379. Na učenost mnichů upozorňoval ze svého kostnického procesu i Jan Hus, když před nimi varoval své stoupence v r. 1415. Karmelitáni se však do prudkého sporu s  počínající reformací dostali již dříve. Po jejich ostrém sporu s Konradem Waldhauserem přerůstal tento vztah v otevřené nepřátelství, a tak roku 1412 se klášter stal obětí drancování, a to za aktivní účasti Jeronýma Pražského.

To se však již na obzoru rýsoval požár husitských válek, které měly osudně zasáhnou nejen do života kláštera, ale i celé země.

Pohnuté dějiny kláštera vrcholí v roce 1419, kdy kostel byl jedním z míst, kde souběžně s liturgií katolickou bylo povoleno i podávání podobojí. To zde praktikoval Jan Želivský, vůdce nejradikálnějších husitů v Praze, zběhlý premonstrát z Želivi a iniciátor masakru novoměstských konšelů v témže roce. Způsob i sám záměr tohoto činu, decentně nazývaného první pražskou defenestrací, dovoluje zařadit jeho oběti mezi první katolické mučedníky husitské doby u  nás.

Po těchto smutných událostech byl napaden a vydrancován i klášter, mniši pobiti nebo vyhnáni, stavba byla definitivně zastavena a zůstala torzem. Nové Město se na dlouhou dobu stalo baštou radikálních kališníků.

Život kláštera se tak na určitou dobu zcela zastavil. Ti, kdo husitskou katastrofu přežili, se uchýlili na čas do jiných klášterů, kde přečkali neklidnou dobu. o obnovu kláštera i jeho budov se pokusili karmelitáni až v r. 1435. Tehdy byl znovu upraven kostel i klášter, jehož život se znovu rozbíhal, v  nábožensky neklidném a v zásadě nepřátelském prostředí však jen pomalu a  nejistě. Konec tomuto úsilí učinily bouře roku 1484, kdy karmelitáni museli opět z Prahy uprchnout. Dav tenkrát při drancování klášterních budov vážně poškodil památný reliéf na klášterní bráně, kde mimo jiné zurážel hlavy i postavám obou královských zakladatelů. Chátral i nedokončený kostel, uzavřený provizorní dřevěnou stěnou, jejíž zkázu pak dokončila vichřice roku 1492. Teprve 1496 se řeholníci, v čele s převorem Michalem Hegerem, definitivně vrátili, ale ani oni, tak jako v r. 1435, jen s obtížemi plnili své poslání. Situaci jen zhoršily výtržnosti kališníků v r. 1512.

Mimo nutné opravy nebylo možno za těchto okolností pokračovat ve stavbě, zejména kostela. Jeho stav se stále zhoršoval, a to natolik, že v r. 1566 došlo k nejhoršímu: zřítil se krov i gotická, přes 37 m vysoká, chrámová klenba. To, co bylo až dosud vybudováno, stálo v ruinách.

Klášter sám existoval navíc vlastně jen titulárně, jeho faktický život zanikl a mše se sloužily jen občas v kapli Panny Marie, nynější kapli sv. Michala. Ke světlejším okamžikům v dějinách kláštera patří přesto na samotném počátku 17. století pohřeb Rudolfova maršálka Heřmana Kryštofa Ruswurma, hrdiny bojů proti Turkům, který byl uložen ve svatomichalské kapli. Tak doznělo první, karmelitánské období kostela a kláštera u P. Marie Sněžné. Dobové rytiny Prahy nabízejí smutný, ale výmluvný obraz chrámové ruiny, kontrastující se vznikajícími honosnými palácovými stavbami i měšťanskými domy, jichž si tato doba, trochu podobná té dnešní, vážila více než staletých center duchovního života.

Nová kapitola se otevřela po roce 1603, kdy Rudolf II. věnoval kostel a  klášter Menším bratřím - observantům sv. Františka. Ani při jejich působení nechyběly chvíle, ne nepodobné osudu karmelitánů. Ale o tom až příště.