Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Rozhovor s sestrou Lucií Vorlovou

Sestra Lucie Vorlová pomáhala od roku 1998 ve funkci farní asistentky faráři otci Michalovi s vedením a vyřizováním různých úředních záležitostí. Narodila se v Praze, od malička žije v Roztokách u Prahy, od r. 1988 je členkou Sekulárního františkánského řádu. Vystudovala obor speciální biologie a ekologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a pracovala v oblasti ochrany přírody.

Sestro Lucie, máte krásné jméno, které samo o sobě navozuje představu světla a jasu, tolik potřebného pro vezdejší život. S jakými pocity jste přijímala funkci farní asistentky a jaká je její reálná podoba? Co Vás na této práci těší a co se Vám naopak zdá obtížné?

Přicházela jsem s pocitem, že mne sem Bůh vede. Byly i pochybnosti a tápání, zvláště proto, že to znamenalo (na čas?) opustit obor, který jsem vystudovala. Ale krátce předtím, než jsem tu začala pracovat, udělala jsem si takovou malou bilanci svých hřiven, obdarování od Pána Boha ke službě, a své dosavadní cesty. Najednou mi v tom svitlo takové světélko – že to místo, kde mohu ty hřivny uplatnit, je právě tady. No a reálná podoba mé práce – je to dost jiné, je třeba dělat i to, co jsem nikdy dělat nechtěla. A tak jdu krok za krokem a učím se důvěřovat. Nejvíc mne těší, když mohu lidem, kteří sem přicházejí, pomoci najít trochu toho světla a jasu v jejich duši. Obtíží je víc. Snažíme se – za pochodu – vzájemně sladit v naší spolupráci na faře. Náročnou oblastí je služba lidem na okraji společnosti, kteří sem přicházejí s různými požadavky. Není snadné poskytnout jim tu pravou pomoc a někdy člověk zůstává bezradný.

Jste příslušnicí Sekulárního františkánského řádu (III. řádu sv. Františka, jak se dřív nazýval) - rozhodla jste se tedy žít určitým způsobem, který se zakládá na lásce k Stvořiteli i ke všemu stvořenému. Jak v této souvislosti vnímáte současný svět? Jací jsou podle Vás současní lidé, jsou jiní, než jací byli za života sv. Františka, myslím ty, kteří se hlásí ke křesťanství? Jak nahlížíte na mladou generaci?

Současný svět velmi volá po soucítění. A po naději. Současní lidé a lidé za svatého Františka – myslím, že nelze generalizovat. Už od Krista má asi každá doba své horlivé křesťany i křesťany vlažné, formální… Mohli bychom snad spíše hovořit o znameních doby, i když otázka, jací jsme, je také důležitá. Určitě jsme uspěchanější a roztříštěnější. Myslíme si, že musíme všechno stihnout a hrozí nám, že to podstatné pomineme a že naopak stihneme mnohé zničit – vztahy, krásu, slavení, stvoření… Potřebujeme si uvědomit nebezpečí a zároveň zoufale potřebujeme naději, abychom se nevzdali před bojem. Mladou generaci vidím s nadějí. Zase nelze generalizovat, ale k mládí jistě patří touha změnit svět. Frustrace z pocitu, že to nejde, vede do slepých uliček i k okrajům propasti. Je ale mnoho mladých, kteří neutíkají před tíživou skutečností a jsou odhodláni dát své síly a schopnosti do nelehkého boje. Potřebují dostat šanci a aspoň trochu důvěry od starších. Pak budou myslím také ochotnější učit se od nich a zachovat z tradic to dobré.

Sama jsem velkou ctitelkou sv. Františka a často přemýšlím o tom, že by bylo pěkné, kdyby naše farnost u Panny Marie Sněžné nesla nějaké viditelnější znaky tohoto světce. Je to podle Vás reálné? Jak tomu můžete napomoci Vy – členové řádu sv. Františka – a co pro to můžeme udělat my, běžní farníci a přátelé kostela Panny Marie Sněžné?

Reálné to jistě je, není-li to jen naše lidské přání. František z Assisi má jistě mnoho co říci dnešnímu světu, nám, lidem dneška. My, členové františkánské rodiny, jsme voláni stále hlouběji žít svou spiritualitu. A budeme-li skutečně následovníky našeho serafického Otce, budeme-li skutečně menšími bratry a sestrami vzhledem ke každé druhé bytosti, můžeme na Františka ukázat mluvou nejsrozumitelnější. Farníci a členové SFŘ by se na sebe navzájem měli dívat pohledem čistého srdce, který nevidí v těch druhých rivaly, ale obdarování od Pána Boha. Myslím si ale, že nejde v první řadě o to, aby farnost nesla znaky sv. Františka (on sám byl nazván druhým Kristem). Jde o to, aby farnost nesla podstatné znaky Kristovy Církve, usilující o jednotu v různosti, v lásce. Může (a snad i má) být spíše pestrou kyticí různých spiritualit a směrů, aby zde každý nacházel své místo.

Málokterá farnost se může pochlubit svým farním klubem. Jaké jsou potíže s jeho vedením a jak vidíte jeho budoucnost? Můžeme i v tomto případě my, farníci, nějak pomoci?

Fungování farního klubu je teď na křižovatce. Farní rada (s pomocí všech, komu tato záležitost leží na srdci) by měla vytvořit jasnou koncepci a hledat pak cestu k jejímu naplnění. Má-li farní klub opravdu sloužit farnosti, stále se mi jeví jako nejlepší, aby se o něj staral někdo, kdo touto farností žije. Z praktických důvodů by to asi měla být jedna osoba na plný úvazek za přispění ostatních farníků. Jak se ukazuje, nemůže klub „táhnout“ někdo z řádových bratří a přitom se zároveň smysluplně účastnit života komunity.

Co byste chtěla vzkázat čtenářům Sněženky na prahu (či kousek za prahem) nového roku?

Přála bych si, abychom se snažili být pravdiví a upřímní v důvěře v nezměrné Boží milosrdenství a abychom otevírali svá srdce jeden druhému s vědomím, že jsme na jedné lodi – údy jednoho Těla – a potřebujeme se navzájem.

Únor 1999

Rozhovor připravila Hana Outratová