Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Rozhovor s bratrem Vianneyem

P. Jan Maria Vianney OFM byl v roce 2000 zvolen provinciálem františkánů a proto přesídlil z Moravské Třebové do Prahy. Rozhovor vznikl po roce jeho pobytu v Praze.

Bratře, jak jste se stal františkánem?

Sám nevím. Asi proto, že jsem vnímal dotyk Božího povolání ke kněžství, ale zároveň jsem se setkal s několika krásnými kněžskými osobnostmi, z nichž někteří byli právě františkány, a to rozhodlo.

Vyprávět však celý děj by bylo na hodně dlouho. Co je důležité, je prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, a hlavně zázemí rodiny. Jednoduše řečeno: příklad víry a života rodičů.

Víme, že pocházíte z Moravy. Vaším posledním působištěm byla Moravská Třebová, kde jste působil jako farář a nyní jste v Praze. Můžete tato tři místa srovnat?

Srovnávat místa může být vždy velmi osobní a tím i nějak jednostranné. Každý člověk si totiž všímá něčeho, na co je citlivý. Můžeme srovnávat kostely, domy, auta či přírodu. Toto naše srovnávání však může být ovlivněno i lidmi, se kterými jsme se setkávali, a přátelstvími, která jsme vytvářeli.

Když máme všude hodně přátel a když tato přátelství jsou stále živá a navíc i prohloubená duchem víry, pak se všude cítíme dobře. A srovnávat je pak velmi těžké.

Ale přece – na Slovácku, odkud pocházím, jsou možná do určité míry živější projevy jak přátelství, lidové tradice, tak i víry. I když dnes je i zde cítit posun ke konzumnímu stylu života, Slovácko bylo a snad můžeme říct, že dodnes je bohaté na duchovní povolání.

Moravskotřebovská oblast byla poznamenána jizvou Sudet. Je to oblast, která byla vykořeněna ze své tradice a nyní se vytváří tradice nová. Víra a křesťanství zde začíná mít své nezastupitelné místo.

A Praha? Praha je velkoměsto, což se nedá přehlédnout zvláště v jejím samotném centru, kde máme kostel a klášter. Ale Bohu díky za to.

Farnost a klášter – jak to jde dohromady – co může být přínosem a co naopak překážkou?

Farnost a klášter jsou přímo samozřejmou vazbou. Vždyť tak jako jsou mnohé farnosti či určitá území spravována diecézními kněžími, zrovna tak jsou mnohé farnosti či určitá území spravována nejrůznějšími řeholními společenstvími, která mají svá specifická poslání, která se pak promítají i do způsobu pastorace.

I v tomto způsobu propojení – „života a pastorace“ je pestrost a krása církve. Také zde však tak trochu záleží na lidech: jednak jakým způsobem nesou své řeholní charisma, a pak, jak je toto charisma té či oné řeholní komunity přijímáno tou vlastní farností. Zrovna tak, jako i každý diecézní kněz je nějak jiný a má své způsoby postojů, jednání a smýšlení a záleží na tom, jak ho přijímají jeho farníci.

Přínosem je řeholní společenství, které má svůj řád a svůj program života a modlitby. Takové společenství chrání, posiluje a zároveň vytváří skrytou duchovní sílu pro působení. Tento prostor duchovního zázemí se mnohdy nevidí, protože jsme si zvykli vidět jen výkony. Ale v pastoraci musíme volit jiná kritéria, než jen vnější efektivnost. Ve společenství se úkoly mohou rozdělit a bratři v kněžské službě se mohou snadněji zastoupit, než když je někdo na faře sám a často zůstává sám na všechno.

Co je překážkou? Pokud jsou kdekoliv jakékoliv překážky, pak za nimi vždy stojí slabost a hřích člověka. Nakolik se však snažíme žít s Bohem, pak překážky mizí.

Letos na podzim odešli čtyři mladí bratři - jáhni z Prahy, kdo zaplní jejich místa?

Je to zajímavě položená otázka. Mluví se zde o čtyřech mladých bratrech – jáhnech – kteří odcházejí z Prahy. Ale vysvěceno jich bylo pět. A jsme za ně Pánu Bohu vděční. I když čtyři jdou na jiná místa, tak jeden u nás v Praze přece zůstává. A my bychom si zrovna tak měli říct veliké „Deo gratias“.

A kdo zaplní jejich místa? Ono to tak trochu záleží i na nás všech. Na našich obětech a modlitbách. Kolik Pán povolá do naší františkánské rodiny nových a obětavých mladých mužů, kteří budou mít odvahu apoštolů. I pro nás bude povzbuzením, když se takové povolání zrodí třeba v naší farnosti, třeba ve vaší vlastní rodině.

Můžete krátce zhodnotit uplynulý rok?

To raději ať zhodnotí někdo povolanější. Osobně cítím, kolik věcí mi uniká, ale přesto jsem zde rád.

Říjen 2001

Rozhovor připravil Vladimír Vašků