Rozhovor s S. M. Petrou Pavlou Liszkovou SCB

V září 2013 nastoupila na místo pastorační asistentky ve farnosti boromejka sestra Petra Liszková. Na této pozici vystřídala sestru Lucii Pospíšilovou ze řádu Školských sester, která odešla do Liberce.

Petro, na začátek nám prosím pověz něco o sobě. Odkud pocházíš?

Narodila jsem se v Neratovicích, takže vlastně by se dalo říct, že pocházím od Prahy. v druhé třídě základní školy jsme se stěhovali na severní Moravu, odkud pochází můj tatínek. Další část života jsme žili tam. Tady na faře si říkáme, že jsme taková severomoravská jednotka. Já jsem z Českého Těšína, P. Eliáš také a P. Antonín je z Ostravy. Také jsem dlouho žila v Brně. Takže někdy se stane, že když prožiji nějaký silnější emoční zážitek, používám v řeči různé přízvuky. (smích)

Jak ses dostala do Brna?

Studovala jsem v Brně ekonomii. Ale už předtím jsem bydlela v Brně v klášteře jako zájemkyně o vstup. Po promoci jsem nastoupila do práce už přímo k sestrám. Neměla jsem tedy pracovní praxi mimo klášter, i když jsem dostala nějakou nabídku, ale já už po vysoké škole nechtěla být dál jen čekatelka, a tak jsem nastoupila přímo do kláštera. Pracovala jsem v různých kancelářích, nejdříve jako účetní v charitním domově, potom jsem pomáhala nějakou dobu i na vedení kongregace.

V Brně jsou nebo byly boromejky?

My jsme tam měly takovou kandidátskou komunitu, kde jsem bydlela 4 roky. Většinou jsme ještě všechny chodily do školy. Tato komunita byla později zrušena, a tak jsem během studia na vysoké škole začala dojíždět za sestrami do Moravských Budějovic.

Pro řeholní život u boromejek jsi se tedy rozhodla poměrně brzy, že?

Ano. Už na střední škole. Mezi patnáctým a sedmnáctým rokem. Ale znovu jsem měla možnost potvrdit své rozhodnutí po promoci a to jsem také udělala.

Proč boromejky?

To bylo takové Boží řízení. Moje maminka se znala s jedním knězem, o kterého se boromejky staraly, a spolu jsme ho jezdily navštěvovat. Ona ho znala už od dětství, pocházel z jejího rodného kraje. Během těchto návštěv jsem se setkala se sestrami a prostě jsem věděla, že mezi nimi je moje místo.

Jaký byl první kontakt s boromejkami, když ses rozhodla pro vstup?

Kontaktovala jsem tehdejší Matku generální představenou ve Znojmě, kde sídlila.

Ke slibům ale uběhla dlouhá doba, jak to?

Já jsem potom nemohla pokračovat ve formaci, protože tu je možné dokončit, až když zájemkyně dokončí studia. Takže jsem byla v té přípravné době velice dlouho. Což byl také důvod, proč jsem nešla po škole do civilního zaměstnání, raději jsem se už chtěla připravovat na sliby. První sliby jsem složila v roce 2004, ve 26 letech, tři roky po promoci. Doživotní, tzv. „věčné“ sliby jsem skládala v roce 2008.

Jak si se dostala do Prahy?

Přišla jsem do Prahy po "věčných" slibech, to znamená na konci roku 2008. Vlastně z Brna jsem šla nejdřív na rok do Znojma, pak na dva roky do noviciátu do Frýdku Místku, pak zase na tři roky do Znojma, potom na půl roku do Jedlí u Zábřeha a naposledy do Prahy pod Petřín.

Když jsi přišla pod Petřín, jaká byla tvoje úloha?

Nastoupila jsem jako asistentka naší sestry ekonomky, takže v podstatě jsem dělala mzdovou agendu, přípravu účetních dokladů a podobně. Do mé práce ale zasáhla nemoc, téměř rok jsem nechodila do práce, byla jsem totiž na složitější operaci. Pak jsem vystřídala ještě dvě krátkodobá zaměstnání, která jsem dělala na částečný úvazek, zkoušela jsem, jestli to zdravotně zvládnu. v obou jsem dělala sekretářku.

A jak si se dostala k nám na faru?

Stalo se to tak, že po odchodu z toho druhého místa, kde jsem zažila velmi těžké okolnosti, byla jsem bez práce a P. Antonín hledal pastorační asistentku. Zavolal tedy Matce představené a ta mě uvolnila. Jsem ráda, protože jsem vždycky chtěla pracovat tam, kde je kontakt s lidmi. a navíc jsem vždycky chtěla nějak se zapojit do evangelizace.

Znali jste se s o. Antonínem již předtím?

Trochu ano, několikrát jsme se potkali, ale spíš se s ním znaly jiné naše sestry.

Jaká je náplň práce pastorační asistentky?

Většinou být k dispozici na faře v hodinách pro veřejnost, často například vyřizuji telefony, ale také zapisuji intence mší svatých nebo vyřizuji jiné prosby příchozích. Také učím dvě hodiny týdně náboženství, zapisuji do matriky, uklízím faru a když to bratři potřebují, třeba i šiji. Dost času věnuji přepisování proseb k umučeným bratřím. Každý měsíc je přepisuji do počítače a bývá jich obvykle více než sto. Je to krásné, také se u toho modlím a svěřuji všechny záležitosti nejen bratřím mučedníkům, ale hlavně Pánu Bohu. Nikdo se nemusí bát psát prosby - samozřejmostí je mlčenlivost, protože se jedná o soukromé záležitosti svěřené s důvěrou.

Na práci na faře Tě zaujal kontakt s lidmi. Můžeš to trochu rozvést?

Ano. Ten kontakt s lidmi a skladba lidí vůbec, kteří sem přicházejí, je velice zajímavá. Jednak přicházejí farníci, které se snažím osobně poznat, a udělat pro ně, co je možné. Často přijdou i snoubenci, kteří chtějí svatbu v našem kostele, nebo zájemci o jiné svátosti a jezdí sem také hodně turistů. Těm můžeme říci něco o historii místa, kostela nebo např. ve vánoční době se zastaví i školy. Když máme čas, nabídneme jim na faře čaj nebo kávu a popovídáme si. Můžeme tak lidi poznávat a oni nás, a vůbec křesťanství, katolický „svět“. Myslím, že je důležité dát jim příležitost, aby se setkali také s někým z církevního světa. To je na této práci nejzajímavější. Většinou se setkávám s velkou otevřeností a zájmem. Ale zvláště jsem vděčná za kontakt s bratry františkány, vnímám od nich opravdové přijetí, podporu, bezproblémovou spolupráci, je to veliký dar. Zvláště bratři na faře umí vytvořit výbornou atmosféru.

Děkuji za rozhovor a přeji Ti hojnost Božího požehnání ve Tvé službě.

Únor 2014

Rozhovor připravila Alena Bohdanecká