Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Rozhovor s bratrem Michalem o kreslení

V prosinci 2013 se v Galerii Crux v Brandýse nad Labem konala výstava ilustrací, kreseb a grafik P. Michala Františka Pometla OFM nazvaná "Františkánské úsměvy". Při této příležitosti jsme bratra Michala požádali o rozhovor.

Bratře Michale, pamatuješ si, jak jsi v dětství začínal s kreslením?

Již od malička jsem uháněl tátu, aby mi něco nakreslil. Táta kreslil a také uměl malovat, stejně jako můj křestní kmotr, takže kreslení jsem trochu zdědil. Kmotr byl tesař a rolník, táta byl truhlář. Jeden ze zaměstnanců v tátově truhlářské dílně byl také výborný kreslíř a dokud byli rodiče mladí, tak si občas potřebovali večer vyrazit, například na ples, a požádali někoho ze zaměstnanců, aby mne ohlídal. a ten kreslíř mne nadchnul. Je s ním spojený také můj první dětský konflikt s tátou: Protože jsme neměli papíry, šel kreslíř do dílny, vzal velikou překližku a celou ji pomaloval. Já z toho měl velikou radost. Jenomže v té době táta nemohl postrádat drahou překližku, tak ji nakonec přebrousil a dal zpátky do dílny. Skutečnost, že obrázky zmizel a že už nejsou, pro mne bylo veliké zklamání.

Když jsem pak dokázal sám udržet tužku, tak jsem se pokoušel o nějaké panáčky. Obvykle jsem kreslil na starý útržkový kalendář s rubrikami na každý den. Když skončil rok, stal se kalendář mým majetkem a já jsem tam kreslil složité příběhy, které jsem si vysnil. Pokud jsem nemohl pobíhat venku, tak jsem klečel u okna a na parapetu kreslil. Byl jsem omezen rubrikou v kalendáři, takže obrázků bylo hodně a byly malé. Když jsem došel na konec kalendáře, vzal jsem to zpátky na opačné straně a pak už jsem musel čekat na nový kalendář. Využíval jsem také okraje novin - to byly moje první plochy.

Ve škole jsi v kreslení vynikal?

Ve škole jsem kreslení neměl rád, protože tam se dělaly čáry, kroužky a pokrývaly se plochy barvou - nic se tam nevytvářelo, pro mne to nebyl zajímavý předmět. Ale kreslení samo o sobě mne bavilo. Někdy v páté třídě chtěla paní učitelka nakreslit podrobně a do detailu všechny husitské zbraně, tak mi dala křídu, abych to pro celou třídu namaloval na tabuli. Když jsem skončil, pochválila mě, že ona sama by to tak nedokázala.

Stále jsi kreslil do starých kalendářů?

Později jsem už nějaké náčrtníky měl, také jsem si hrál na malíře, ale protože jsme neměli peněz nazbyt, velice jsem šetřil barvami, protože jsem věděl, že si nové hned tak nekoupím. Proto jsem skončil u tužky.

Asi ve 13 letech jsem byl na návštěvě u příbuzného faráře, vysadil jsem tam v kuchyni takové malé okénko a nakreslil jsem na něj mýdlem podle jednoho malého obrázečku gotickou bustu. Na návštěvu na faru přišel také pan profesor Václav Boštík. Pan farář se mu pochlubil a pan Boštík mne pozval do svého venkovského ateliéru, kde mi řekl: "Tady máš papír, tady jsou uhly, tyhle neber, ty jsou francouzský, a tohle kresli."

Za Václavem Boštíkem jsi pak dojížděl?

Posílal jsem mu kresby poštou a on mi je zase s dopisem vracel. Moc jsem tomu nerozuměl, často mi označil za nejlepší tu, kterou jsem dělal jen tak na obalový papír.

Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses dal v životě na výtvarnou dráhu?

Napadalo mně to, ale nebyla žádná šance. v 18 letech jsem onemocněl tuberklózou, řadu roků jsem byl po nemocnicích a sanatoriích, tam nebylo možné kreslit, a k panu Boštíkovi jsem se už nevrátil. Zkoušel jsem různé dálkové kurzy. Byl jsem několikrát na přípravce, kde se společně kreslilo, a pak každý dostal přiděleného lektora, kterému jsme posílali své práce. Také jsem stále sháněl literaturu, teoretickou i obrázkové publikace. Celé hodiny jsem trávil sledováním kreseb a způsobů vedení ruky. Velice mne zaujaly kresby Mánesovy a Alšovy.

Pak jsem začal dělat takové rychlovky, které dělám do dneška - obrázky k různým příležitostem, někdy více, někdy méně povedené.

Musím také prozradit, co jsme dělali v tátově dílně. Pro nábytek s výplňovými dveřmi se připravovaly rámy, do kterých se vlepovaly dvě překližky. Po nalepení první strany jsem na vnitřní stranu výplně kreslil obrázky. To už byla doba socialismu, a tak byly obrázky doprovázeny nápisy, například "Vyrobeno v dílně Františka Pometlo, za vlády truhláře Klementa Gottwalda".

Byla z toho někdy nepříjemnost?

Nikdy, táta asi ty skříně lepil dobře.

Takže řada tvých kreseb je skryta v nábytku.

A nikdo o nich neví. Kluci z dílny byly nadšeni zvláště rychlokresbami, já jsem nad tím moc nepřemýšlel, vždycky jsem udělal takovou klikatinu a oni v tom objevovali nové a nové tváře.

Měl jsi přátele, se kterými bys mohl sdílet zájem o kreslení?

Když jsem byl po pobytu v sanatoriu jako rekonvalescent doma, tak už jsem dost kreslil a objevili se dva mladí kluci, jeden byl ještě v poslední třídě základní školy a druhý se učil malířem pokojů. Oba byli nadšení do kreslení, a tak jsme se domluvili a dohodli jsme se v lidové škole umění, kde tenkrát byla jenom hudební výchova, že tam budeme chodit kreslit. v létě jsme chodili do plenéru, v zimě jsme si občas pozvali nějakého stařečka jako model. Věděl jsem, že má nárok pět korun na hodinu, tak jsme se vždycky složili, abychom mu každou hodinu zaplatili.

Společně jsme se zřejmě něco naučili: jeden z těch kolegů, Petr Máša, vystudoval v Hořicích restaurátorství a dělá to dodnes. Druhým kolegou byl Roman Podrázký, který bohužel již zemřel. Postupně vystudoval v Praze Uměleckoprůmyslovou školu i sochařinu na Akademii výtvarných umění. Jeho nejrozsáhlejším dílem je křížová cesta v Meditační zahradě v Plzni.

Mrzelo tě někdy, že ses nemohl věnovat umění profesionálně?

Dlouho jsem s tím trochu počítal. Ale kvůli zdravotním důvodům jsem byl odkázán na neprašné prostředí, nemohl jsem dělat truhlařinu, pracoval jsem ve Žďáru a dojíždění mi zabralo naprosto všechen čas - od 4 hodin ráno do 8 hodin večer. Postupně jsem při různých zaměstnáních takovou myšlenku pouštěl k vodě.

Jednou se také stalo, že mě objevili místní ochotníci a poslali mě na scénografický kurz. Nadchnul jsem se scénografií a vymýšlel jsem, jak co nejjednodušeji vyrobit scénu. Velmi mě to tenkrát chytlo.

Stalo se někdy, že sis kreslením vydělal peníze?

To určitě ne, snad mi někdo někdy dal za obrázek nějaký malý dárek, ale nikdy jsem nic neprodal.

Kdy jsi zjistil, že tvoje povolání není stát se výtvarníkem?

Když mě v roce 1963 zavřeli, tak jsem ve vězení nejen sobě, ale i jiným, občas kreslil záhlaví dopisů a také jsem tam jednou nakreslil portrét spoluvězně. Věděl jsem od pana Švabinského, že na portrétu si člověk musí být podobnější než ve skutečnosti. Výtvarník musí proniknout i dovnitř osobnosti, to znamená, že nekreslí to, co vidí, ale to, co zná. a myslím, že na tom miniaturním portrétu jsem skutečně něco z jeho osobnosti zachytil. Po nějakém čase měl povolenou návštěvu a vyprávěl mi, že jeho žena se nad obrázkem mnoho naplakala. Manželka ho totiž znala, když byl doma, a z obrázku vyčetla něco úplně jiného. a tak jsem se tak trochu zapřisáhl, že už portréty dělat nebudu. Možná to byla škoda, ale možná to také bylo Boží řízení. Během doby "školení", které probíhalo převážně na Borech, jsem docházel k závěru, že moje cesta asi nebude výtvarná, i když jsem měl pořád oči otevřené a hlavně mne svrběly prsty.

Malbu jsi už nezkoušel?

Malbu ne, ale kreslil jsem třeba i po zdech. v Bukovníku u Sušice jsem pokreslil celou jednu místnost na faře. Pan biskup Otčenášek mě v Trmicích požádal, abych pokreslil uhlem celou zeď. Také sestry v Hoješíně mají na zdi v kuchyni a v refektáři nějaké obrázky.

V semináři jsi také kreslil?

Měl jsem skripta tak počmáraná, že jsem neměl odvahu je půjčit někomu z mladších kolegů. v mém ročníku mě znali, ale ti mladší by mohli být pohoršeni. Neviděl jsem v tom nic nekalého, když nakreslím dívčí postavu a pak ji teprve obléknu. Potřeboval jsem se dostat od kostry až k tomu oděvu. Protože obráceně, to už bych musel být mistr. Kolegové to obdivovali a také občas chtěli k různým příležitostem něco nakreslit.

Kromě toho jsem byl možná nepozorný posluchač, ale velice pozorný na všelijaká přeřeknutí nebo úsloví pánů profesorů, když se něco dalo zkarikovat. Slyšeli jsme například církevní přikázání, kde bylo výslovně řečeno "každý katolík je povinen alespoň jednou do roka řádně zřízenému knězi se zpovídat." Takže v tu ránu byla na papíře zpovědnice, přes nízká dvířka uprostřed visel řádně zřízený zpovědník, kterému vypadla láhev z ruky.

Zvláště mě sledoval pan profesor Volf. Když viděl, že jsem dal za sebe papírek, sledoval ho a když papírek došel na konec, přestal přednášet, vyžádal si papírek, podíval se, zasmál se, obrátil papírek obrázkem na stůl a pokračoval. Když skončil přednášku, papírek zvedl a "Pome, můžu si to nechat?"

Máš obrázky ze semináře schované? Určitě by byly zajímavé je vidět.

Na závěr semináře kluci posbírali všechny obrázky, které byly trochu slušné a udělali z nich výstavku. Jeden kolega je vzal k sobě, ale další kolegové ho žádali, aby jim je půjčil a po nějakém čase mu zůstalo jen malé torzo, už jen méně zajímavé věci. Tak je to se všemi mými kresbami. Nemám žádný archiv, vše je dnes různě roztroušeno mezi lidmi.

Jak jsi tedy shromáždil obrázky na výstavu v Brandýse nad Labem?

To byl nápad bratra Benedikta. Znal jsem jeho věci a připravil jsem uspořádání jeho výstavy. Bratr Benedikt si nejprve myslel, že budu vystavovat společně s ním, ale já jsem si říkal, že nemám co vystavovat. Kreslil jsem sice plakáty k eucharistickým výstavům, které byly vždy první pátek v měsíci v kostele sv. Ludmily, těch bylo přes dvě sta, ale to jsem nepovažoval za dílo.

A pak se Benedikt rozhodl: "A já se ti pomstím, taky ti udělám výstavu". Jednak jsem půjčil svoje skicy, které jsou ovšem tak mrňavý, že je musel vedoucí galerie pan Válka zvětšovat a sestry františkánky mezi sebou posbíraly různé gratulační lístky za řadu roků. Ty byly na výstavě také zvětšené, jenže tím zvětšením některé obrázky ztratí význam.

prosinec 2013

Rozhovor připravil František Jirsa