Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Rozhovor s Markétou Koronthályovou

V říjnu 2001 proběhla již tradiční sbírka na Ukrajinu. Položili jsme několik otázek PhDr. Markétě Koronthályové, která ve farnosti pomoc pro Ukrajinu řadu let organizovala.

Markéto, mohla bys nám říct, kolikátá je to již sbírka, kolik se nashromáždilo věcí a vůbec pár statistických údajů?

Humanitární pomoc na Ukrajinu posíláme již pátým rokem, a to vždy na jaře i na podzim. Letos se výjimečně nekonala jarní sbírka, protože na Ukrajině byl dlouho sníh a lidé si nemohli chodit do střediska pro věci. Iniciativa vychází vždy z naší farnosti, ale připojují se k ní již tradičně další farnosti či farní charity z Prahy a okolí, které znají z besed či výstav organizaci Živá rodina ve městě Bučač, kam je pomoc směrována. Pořádají potom o týden dřív své vlastní sbírky, které dovezou přímo na nádraží. Je to např. farní charita Holešovice, Břevnov, Říčany, Modřany, Rakovník, Český Brod aj. Spolu s oblečením vybíráme také peníze na dopravu a nákup potravin. Jeden vagón totiž stojí přibližně 20 000,- Kč (což je cena s poloviční slevou na humanitární zásilky). Potřebujeme tedy vždy 40 000,- na dva vagóny a 10 000,- na potraviny. Letos jsme vybrali při sbírce za oba dny 7.078,- v kapli sv. Jana a na nádraží za oba dny 21 471,-, což je celkem 28 549,- Kč. V neděli se potom uskutečnila sbírka u P. M. Sněžné při všech bohoslužbách a tento výtěžek byl 19 550,-Kč. Máme tedy celkem 48. 099.- Kč, což se velmi blíží potřebné částce 50.000.-. Všem dárcům patří upřímné „Pán Bůh zaplať“. Myslím si, že sbírka je vždy tak úspěšná, protože lidé vědí, kam přímo jejich pomoc jde a mají jistotu, že se skutečně dostane k těm, kteří ji potřebují.

Mohla bys nám přiblížit začátky, kdo stál u zrodu, zkrátka trochu historie?
Jak vlastně naše kontakty s organizací Živá rodina v západoukrajinské Bučači vznikly?

Na naší Katolické teologické fakultě v Praze studovala od roku 1992 skupina řeckokatolických studentů z Ukrajiny. Když jsme se blíže poznali, pozvali jsme je na besedu do naší farnosti. Vyprávěli nám, jak je život na Ukrajině těžký, a my jsme se rozhodli, že jim nějak pomůžeme. Dvakrát jsme sem pozvali autobus ukrajinských rodin, které bydlely v našich rodinách. Seznamovaly se s tím, jak žijeme, a poznávaly práci ve farnosti, ale i v různých organizacích, jako je třeba YMCA-Živá rodina. Po návratu domů se rozhodly založit něco podobného. Organizace Živá rodina v Bučači podporuje nejenom rodiny s více dětmi, ale také sirotky či polosirotky a staré lidi-penzisty, kteří nikoho nemají. Vybudovaly humanitární jídelnu, kde vaří jedno teplé jídlo denně pro čtyřicet lidí. O rok později jsme jeli na návštěvu do Bučače my - autobus našich rodin s dětmi v čele s otcem Norbertem, naším farářem a velkým příznivcem. Poznali jsme dobré srdce našich ukrajinských přátel, ale i jejich obtížnou situaci, a viděli jsme, jak statečně organizace Živá rodina, kterou vede maminka bývalého bohoslovce, nyní již kněze, paní Jevgenija Losová, pomáhá potřebným lidem ve městě Bučači i okolí. Paní Losová již také několikrát navštívila naši farnost a vyprávěla o své práci. Pokud byste chtěli více informací o současné situaci, můžeme uspořádat setkání s otcem Volodimirem Losem, který má někdy během podzimu navštívit Prahu a přiveze nové fotografie z Bučače. V loňském roce otec Volodimir skončil svá studia v Římě a nyní přednáší v kněžském semináři v Ivano-Frankivsku. Stále vzpomíná na svá studia v Praze a mluví velmi dobře česky. Možná se ještě někteří pamatujete i na jeho primici v roce 1997 s následnou oslavou u nás ve farním klubu.

Co lidé na Ukrajině nejvíce potřebují, na co se máme příště soustředit?

Hospodářská situace na Ukrajině se v současnosti nijak nelepší. Na práci do ciziny se dostanou jen ti, kdo mají silné lokty a kontakty na úřady či tzv. mafii. Naše pomoc je určena těm poctivým a upřímným lidem, kteří zůstávají doma a snaží se uživit své rodiny, ale ačkoliv jsou pracovití, jejich podniky, řízené špatným státním systémem, krachují, nebo nevyplácejí mzdy, takže jim zbývá život v bídě. Původně jsme mysleli, že jim pomůžeme jen trochu „do rozjezdu“, aby překonali obtíže přechodného období, a že se pak situace zlepší. Nyní to vypadá, že by spíše bylo potřeba více takových organizací jako je Živá rodina a více lidí typu paní Losové i v ostatních městech Ukrajiny, protože zatím je jich jen málo a lidé v obtížných podmínkách spíše myslí na sebe, nejvýš na své vlastní rodiny, než na to, aby nezištně pomáhali ostatním. Ale nelze se jim ani tolik divit, když bojují o přežití. O to více obdivu patří těm, kdo jdou proti proudu a pomáhají. Díky Bohu za takové lidi a modleme se o dar síly a vytrvalosti pro ně i do dalších let.

Listopad 2001

Rozhovor připravil Vladimír Vašků