Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Rozhovor s Helenou Francouzovou

Paní Helenu Francouzovou (83) slyšíme každý den před večerní mší sv. modlit se růženec. Nechybí ani při různých akcích farnosti. Je nejstarší z dobrovolníků při Tříkrálové sbírce a letos vybrala nejvíce ze všech. Helena Francouzová pochází z 15 dětí, pět z nich zemřelo v dětství. Stále se vídá se svými čtyřmi sourozenci žijícími na Slovensku i v Čechách. Je velkou ctitelkou Panny Marie a úctu k ní se snaží šířit dál. Její důvěra v Mariinu přímluvu je hluboká a přesvědčivá.

Jak jste přišla do farnosti P. Marie Sněžné?

Po smrti manžela v roce 2000 jsem přišla bydlet do Prahy k dceři do Anglické ulice. Ten rok jsem chodila po všech kostelích, protože byl milostný rok. Byla jsem hrozně nešťastná a stále jsem se modlila za manžela. Chodila jsem ke sv. Kříži, ke sv. Ludmile, ke sv. Ignáci, ale kostel Panny Marie Sněžné jsem stále obcházela, je takový schovaný. Úplně poprvé jsem zde byla na slavnosti, když sem přivezli Pannu Marii Jeruzalémskou. V roce 2001 jsem se dozvěděla, že zde bude kněžské svěcení. Na kněze měl být vysvěcen otec Bartoloměj. Když jsem pak byla v kostele a přišel otec Bartoloměj, byl tam krásný průvod s dětmi. Otec Bartoloměj na mne velmi zapůsobil, viděla jsem mladého, hezkého chlapce, říkala jsem si v duchu, co ho čeká v životě, je moc mladý, moc hezký, a tak jsem si ho vzala do svého patronátu, aby plnil to, co slíbil, aby nezhřešil, rozhodla jsem se, že všechny modlitby budu obětovat za něho a od té doby se denně za něho modlím a začala jsem k Panně Marii Sněžné pravidelně každý den chodit na mši svatou.

Když zde Bartoloměj působil, byl velice milý, když jsme vyšli z kostela po mši z kostela, s každým promluvil, hezky se na každého usmál, na staré lidi to působí velmi dobře.

Kdy jste se začala modlit růženec?

Chodila jsem ráno na mši svatou na 10 hod. ke sv. Kříži, kde jsem předříkávala růženec a večer jsem chodila sem do kostela, protože zde se také modlili růženec. Jednu mši obětuji za mrtvé a jednu za živé, denně se zúčastním dvou mší svatých. Protože jsem sama, televizi si po manželově smrti nepouštím, doma je dlouhá chvíle.

Tady se předříkával svatý růženec františkánský a jednou mne ta paní, která předříkávala, prosila, abych se modlila s ní a pak abych se modlila místo ní. Tak jsem zpočátku předříkávala s jednou paní. Pak se paní odstěhovala a začala jsem se modlit já. Nakonec všichni, kdo se modlili, postupně odcházeli, přestávali sem chodit, až to na mne zbylo a celý týden se modlím jenom já.

Nechci se modlit sama, vždy někoho poprosím, aby se modlil se mnou a tak prosím mladé nebo starší. Teď se stává, že se často modlím jenom začátek a konec a každý desátek se modlí někdo jiný – tak je to správné. Moc děkuji těm mladým chlapcům, hlavně ministrantům, že se přicházejí modlit růženec.

Ve víře jsem byla vychována od malička. Bydleli jsme v Lúkach pod Makytou, to je na Slovensku. Maminka, když žehlila nebo když zašívala, tak se doma modlila svatý růženec a jako děti jsme se střídaly. Bylo nás 10 dětí. V kostele jsme se u nás modlívali růženec jen v době postní a v říjnu. Modlíval se vždy jeden starší pán, když zemřel, pokračoval v modlení další pán. Každý večer jsem se chodila modlit a vždy jsem si přála, abych také mohla předříkávat. Přání se mi splnilo. Od 14 let jsem se modlívala růžence, až do té doby než jsem odešla z domova.

Paní Helena se rozpovídala a dále již rozhovor pokračoval bez otázek.

V roce 1930, když mi byly 4 roky, nám těžce onemocněl tatínek. Bylo mu tehdy 42 roků. Ležel v nemocnici s bolestmi žaludku a lékař řekl mamince, že již nemohou pro tatínka nic udělat, aby se vrátil domů. Po týdnu upadl do bezvědomí a lékař konstatoval blízkou smrt. Bylo nás 8 dětí a deváté maminka čekala. Maminka nás všechny vzala do kostela. Před svatostánkem jsme poklekli, rozpřáhla ruce a řekla: „Pane, podívej, co jich mám, nech mi ho, ať mi je pomůže vychovat.“ Po návratu začala na tatínka mluvit a on otevřel oči a odpovídal. Uzdravil se a žil s námi ještě 27 roků. Právě on nás učil modlit se. Každý den večer jsme my menší děti klečely u jeho postele, starší u stolu a modlili se společně Otče náš, Zdrávas, Věřím v Boha, Desatero, Anděle Boží, na závěr Sláva Otci.

V 18 letech jsem odešla z rodného Slovenska, z Lúk pod Makytou, do Ústí nad Labem, kde jsem vystudovala zdravotní školu. Bydlela jsem u sester dominikánek a vstoupila do třetího řádu sv. Dominika. V Ústí jsem začala pracovat jako zdravotní sestra. Zastupovala jsem i katechetku při výuce náboženství. Děti tenkrát chodily v neděli do kostela a já jsem s nimi odpoledne jezdila na výlety na Mariánskou skálu, cestou jsme zpívaly mariánské písně a modlily se růženec.

Když jsem nastoupila jako zdravotní sestra do plicního sanatoria v Ústí nad Labem-Bukov, získala jsem povolení, aby se v areálu sloužila mše svatá. Pak jsem v kinosále vždy připravila vhodné prostředí pro kněze. Na zdi však visel obraz Gottwalda a mše se tehdy ještě sloužila zády k lidem. Obraz jsem nesundala, to jsem se bála, ale vždy jsem ho přikryla šátkem. Když se to Závodní výbor dozvěděl, předvolali mne a pokárali. Ale řekla jsem jim: „Přece nechcete, aby se pan prezident na nás díval, jak se modlíme.“

V roce 1950, než byly zavřeny kláštery, u mne otec Habáň OP uschoval vzácný obraz s Pannou Marií, kterým dával požehnání. Obraz měl hodnotu nejen náboženskou, ale i uměleckou. Měla jsem ho u sebe v bytě, ale kostelník to věděl a prozradil mě. Moje spolubydlící mi jednou volala do práce, že tajní u nás hledali obraz, a tak jsem potřebovala jít z práce hned domů. Zašla jsem za primářem, řekla mu, co se stalo, byl to moc hodný člověk. Dal mi dokonce na cestu domů sanitku. Obraz jsem z úkrytu na půdě vytáhla a pověsila na zeď v pokoji. A už tam byli tajní zpátky z nemocnice, kde mě taky hledali. Sháněli se po obraze. „Já nic ukrytého nemám, pojďte se podívat, nevím, jakou má cenu – to je obraz Sedmibolestné Panny Marie. Je to patronka Slovenska, ke které se modlím.“ Obraz vzali, a že půjdu k soudu. Ale naštěstí v sanatoriu ležel vedoucí krajského ÚV KSČ v Ústí nad Labem. Starala jsem se o něho stejně jako o všechny ostatní pacienty. Věděl, že jsem věřící, a jednou se mě zeptal, proč se tak pěkně o něho starám, když jsme vlastně nepřátelé. „Pane, my ve vás nevidíme nepřítele, my musíme v každém vidět Pána Ježíše, ošetřím vás, jako kdybych ošetřovala Pána Ježíše.“ Tento pacient se mě pak zastal, a proto mne nezavřeli.

V plicním sanatoriu jsem pak sama onemocněla a odešla z Ústí zpět domů na Slovensko. Tři roky jsem byla v invalidním důchodu.

Moc jsem si přála vstoupit do kláštera. Ve 13 letech jsem přečetla knihu „Damián, otec vyhoštěných“ od W. Hünermanna a od té doby jsem chtěla sloužit lidem jako on. Otec Habáň však řekl, že víc udělám venku jako zdravotnice. V sanatoriu lidé málo umírali, ale když někdo umíral, vždycky „čekal“ na mne, když jsem měla službu. Já jsem z toho byla nešťastná, byla jsem hodně mladá a každé umírání nese sebou smutek. V sanatoriu jsme byly tři Heleny. Jedné se říkalo „černá“, druhé „zubatá“ a mně „svatá“. Jednou byl primář na vizitě u pacienta, který umíral. Pak se primář zeptal „kdy má službu svatá Helena“? A řekl: „Tak to on počká, až bude mít službu. Ta duše si přeje, aby u něho byla ona.“

Manžel nebyl vychovaný ve víře, a proto maminka byla z mé známosti velice nešťastná. Říkala: „Dcero, radši bych tě viděla v rakvi, než u oltáře s ním!“ Ale pak ho měla ze všech zeťů nejraději. Pokaždé, když jsme od nás odjížděli, tak mu maminka udělala křížek na čelo a říkala: „Mám tě ráda, moc ráda, ale ještě radši bych tě měla, kdybys uvěřil!“

Po svatbě od roku 1957 jsme žili v Arnoldově u Sokolova. Narodily se nám dvě dcery. Odsud bylo velmi daleko do Sokolova, autobusy nejezdily, a tak jsem celých 8 roků nemohla pravidelně chodit do kostela. Když začaly dcery chodit do školy, byl manžel zaměstnán ve Struhařově u Říčan u Státních lesů.

Zase to bylo daleko do kostela, asi 5 km, ale dcery již byly větší, a tak jsme mohli chodit do kostela pravidelně. Tady přistoupily i k 1. sv. přijímání, biřmování a mladší dcera tu byla oddána.

Manžel zde u lesů dlouho zaměstnán nebyl. Po roce 1968 jako lesní inženýr musel k lopatě. I když manžel nevěřil, nikdy mi v ničem, co se týkalo víry, nebránil. Vozil nás do kostela, vždy s námi zůstal na mši, podepsal souhlas, aby děti chodily na náboženství. Ve Struhařově mi pomáhal zařizovat kapli z jedné třídy ve škole, kde se již neučilo. Četl Písmo, všechny časopisy, které jsem přinesla. Vždycky, když jsem přišla z kostela, tak jsem ho pozdravovala od Pána Ježíše a vyslovila přání, aby uvěřil. Říkával: „Nenuť mě.“

V roce 2000 manžel vážně onemocněl a po veškerém vyšetření mi lékař dal naději asi 6 týdnů jeho života. Věděla jsem, že po jeho smrti nebudu schopná nic dělat. A tak jsem jela ze Struhařova do Třeboně, kde máme rodinnou hrobku, se zeptat, co všechno je třeba zařídit, aby tam manžel mohl být po smrti převezen a pohřben. Celou cestu zpátky do Struhařova jsem se modlila a prosila Pannu Marii o přímluvu za manželovo obrácení. Nakonec mne Pán vyslyšel. Byla to jistě zásluha Panny Marie. Hned z vlaku jsem spěchala za manželem do nemocnice. Když jsme se pozdravili, tak jeho první slova byla: „Chci ti říci, že jsem uvěřil.“ Já se po těch slovech rozplakala: „To je ten nejkrásnější dárek, který jsi mi za celý život dal.“ Pak ještě 7 x přijal Pána Ježíše, tři dny před smrtí byl přijat do Rytířského řádu Panny Marie. Večer 1. května 2000 přijal naposledy Pána Ježíše, druhý den již byl v bezvědomí, půl hodiny před smrtí přijal svátost nemocných a zemřel. Byla jsem moc vděčná Panně Marii a slíbila jsem, že budu šířit mariánskou úctu a hledat další členy do Rytířského řádu Panny Marie.

Březen 2010

Rozhovor připravil František Jirsa