Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Otázka pro bratra Filipa

P. Filip Jan Rathouský OFM působil ve farnosti jako farní vikář v letech 2003 - 2009. Před tím se aktivně účastnil řadu let života farnosti při studiu teologie.

Otče Filipe, kde a jak čerpáš nové síly pro své povolání?

Takto položená otázka připouští, že sílu také ztrácím. Proto bude asi dobré podívat se na to, co mě vysiluje. Mám-li být upřímný, tak je to nejednota, která se projevuje ublížeností některých jedinců, kteří si myslí, že kněží jsou proti nim. Jistě s tím souvisí i neschopnost si naslouchat. Každý má pocit, že jeho vize je ta nejlepší a nevnímá toho druhého. Je jasné, že se nikdy nikdo nezavděčí všem, ale je dost vysilující být jakýmsi prostředníkem, který má snést všechno. Vysilující je také bezmocnost, která se různě projevuje. Radostí a posilou je vždy vyřešení sporů (mnohokrát jen tzv. žabomyších). Posilou a radostí je také tým lidí, kteří dokáží táhnout za jeden provaz. Vidím také jako velmi důležité, aby farníci spolupracovali s farářem, pomohli mu dosáhnout jeho vize, na které by se tak spolupodíleli a zároveň tím i svého faráře formovali. Radostí je "prostor" být sám sebou. Radost čerpám i z přítomnosti a vlivu Ducha svatého, který mi pomáhá zvláště při kázáních a různých přípravách, a jemuž se snažím stále otevírat (asi se mnou má dost práce!). Nové síly a povzbuzení čerpám také z drobných zpětných reakcí lidí, kterým jsem mohl pomoci (i když často nechápu jak).

Jinak bych řekl, že své síly obnovuji v bratrském společenství, které je pro můj život velmi důležité a pomáhá mi v mém povolání. Velkou radostí je pro mě také možnost na celý den odjet do přírody a být třeba sám (a bez mobilu). Jenže tato příležitost se vyskytuje bohužel jen zřídka. Ještěže mám toho svého čtvernožce Maxe, který mě nutí chodit na procházky!

Červen 2005

Ptala se Hana Outratová