Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Rozhovor s bratry Bonaventurou a Jakubem

V září 2003 se ve farnosti objevili dvě nové tváře u bratří františkánů, návštěvníci nedělní Bohoslužby pro rodiče s dětmi si jich určitě všimli. Abychom je lépe poznali, dovolil jsem si jim položit několik otázek.

Vím, že jeden z Vás se jmenuje Bonaventura a druhý Jakub, Předpokládám, že to jsou řeholní jména, vybrali jste si je sami a podle čeho, a nebo Vám byla přidělena?

Bonaventura: Ano, jsou to vskutku naše řeholní jména. Ovšem nám nebyla ani úplně přidělena, jako například Dominikovi, ani jsme si je úplně nevybírali, jako například Juniper. Vianney to s námi vyřešil šalamounsky: nechal nás, ať mu předložíme několik návrhů, z kterých nám pak on sám vybral. Tak jsme vlastně až do poslední chvíle nevěděli, jak se budeme jmenovat. Jména Bonaventura a Jakub jsme zaslechli poprvé až při přímluvách při obláčce (obřadu přijímání do řádu).

K mému jménu se ještě váže zajímavá historie: Už asi půl roku před obláčkou jsme si říkali, jak se kdo bude jmenovat. A tak jsem začal rozvíjet nekonečnou řadu mých oblíbených světců od apoštolů, přes církevní otce, až po Mychala Judge, který zahynul 11. září ve WTC, až Šebestián mi do mé řady vpadl a poněkud provokativně prohlásil: „Stejně budeš Bonaventura!" Já jsem jen zalapal po dechu a íkám mu: „Bonaventura nebudu, protože Bonaventura je snad jediný světec, kterého nemám rád a navíc jednoho Bonaventuru ještě máme." V provincii je totiž zvykem, že se žádní dva bratři nejmenují stejně. A Šebestián odvětil s naprostým přehledem: „To nevadí, ten umře..." A pokud si vzpomínám, tak jsem ani nehloubal nad tím, kde Šebestián bere svoji jistotu. Když potom v dubnu volali z Prahy, že Bonaventura Bouše zemřel, začal jsem se smiřovat stím, že budu Bonaventura. Vianneyovi jsem zamíchal Bonaventuru do svých návrhů bez komentáře a on vybral právě jeho. A tak už rok a půl nosím jméno světce, který byl kdysi mým nejméně oblíbeným, ale dnes jsem si na něj už zvykl.

Jakub: Já jsem si navrhoval dvě jména starozákonní: David a Jakub a pak ještě Štěpán a Karel. A dostal jsem novozákonního „syna hromu", který mi způsobil, že budu muset jít asi s Bonaventůrou pouť k jeho hrobu do Compostelly.

Můžete se nám trochu představit, nebo něco o sobě říct?

Bonaventura: Jistě. Oba jsme rodilí Pražáci, takže teď jsme vlastně skoro doma. Dokonce jsme oba ze stejné čtvrti - ze Smíchova, ale předtím jsme se neznali, já jsem totiž chodil do kostela sv. Jana Nepomuckého a Jakub ke sv. Václavu. Občansky se jmenuji Ondřej Čapek, je mi 23 let, máma je psychiatrička a táta byl televizním režisérem, ale už je sedm let po smrti. Jsem konvertita, křtil mě ve čtrnácti letech (1995) kapucín Lev. Krátce po křtu jsem začal uvažovat o zasvěceném životě. Po maturitě na Gymnáziu Nad Alejí (1998) jsem studoval tři roky Matematicko-fyzikální fakultu UK. Pak jsme šli do postulátu (2001) na Prusiny u Plzně a potom do noviciátu do Moravské Třebové, kde jsme vloni v srpnu skládali svoje první sliby.

Jakub: Já jsem dostal od rodičů jméno František. Jsem ze Smíchova ze sídliště na Malvazinkách. Od malička jsem hodně sportoval (házená, ping-pong, basket, tenis, lyže, horolezectví, judo a hlavně fotbal - 8 let jsem hrál za Smíchov). Mám moc rád hory -hlavně v létě. Shodou okolností se vážou počátky mojí víry právě na film Ježíš, který práv běžel v kinech.

Co Vás přivedlo do řad františkánského řádu?

Bonaventura: To je velice obtížná otázka. I pro mě samotného není lehké rekonstruovat všechny svoje motivace. A některé aspekty povolání jsou tak intimní, že by nebylo vhodné se o nich zmiňovat do časopisu. Proto zde odbudu tuto otázku větou, která by se mohla zdát jako fráze, ale v mém případě má hluboký obsah a připadá mi opravdu výstižná: „Pán mě povolal."

Jakub: Doufám, že to byl Bůh. Při křtu (bylo to v roce 1992 bylo mi 13) jsem si opět vybral jméno František a ten mě natolik zaujal (tak nějak zevnitř), že jsem po semináři a vojně skončil nebo spíše začal u františkánů. Moje hledání a rozhodování mezi řeholí, diecézním kněžstvím a manželstvím bylo pro mě dost vyčerpávající, ale „Boží vůně" mě dovedla sem a i když občas zkouška přijde, mám v srdci pokoj a radost.

Jaké byli Vaše představy o životě v řádu a jaká je realita?

Bonaventura: Představy se od reality skutečně lišily velice mnoho. A to jednak proto, že moje představy byly v některých ohledech dost naivní a nezralé a jednak proto, že jsem si tak trochu spletl podnik. Mám ktomu takové přirovnání. Je to asi jako bych se chtěl stát horlivým čtenářem knih a místo toho se stal knihovníkem. A nebo jako bych se chtěl stát objevitelem nových ostrovů - a kdo ví, možná i kontinentů - a místo toho se stal členem posádky obchodního plavidla. Probrat se ze sna, oželet romantiku, bylo pro mě dost těžké, ale myslím, že už jsem zaujal k realit zdravý postoj.

Jakub: Poprvé mě napadlo, že půjdu k františkánům hned po maturitě. Slyšel jsem ale, jak vypadá po 40 letech komunismu stav mnohých řádů. O českých františkánech jsem nevěděl skoro nic. Přiznám se ale, že jsem měl obavu, že to nezvládnu (hlavně, co se týče vztahů). A tak jsem sbíral odvahu ještě čtyři roky. Znal jsem seminaristy a tušil jsem, že budu i knězem a tak jsem šel do semináře a pak na vojnu. Do řádu jsem pak už vstupoval bez nějakých zvláštních představ. Byl tu pro mě černý prostor, přes který jsem neviděl. Ale šel jsem do toho, že od Pána přijmu s důvěrou vše, do čeho mě pošle. Nyní mohu říct, že vztahy jsem mile překvapen. A co se týče konfrontace reality s ideály, které mám uvnitř, tak je pravda, že některé věci vidím jinak, ale začít musíme asi každý od sebe sama.

Jaké máte cíle?

Bonaventura: Cíle? Dobře žít a zbožně zemřít a pak se radovat ze společenství v nebi. Tady na zemi snad už žádné dležité cíle nemám, a jde o akademické hodnosti, o kněžství, o úřady v řádu nebo církvi a nebo o způsob života. 'ipadá mi, že jsem otevřen všemu.

Jakub: Nebe. Boží vli pro sebe se snažím poznávat jednak v srdci, ale konečnou korekcí jsou představení, které jsem slíbil poslouchat. Co se týče mého srdce, tak bych rád šel spíše do misijních oblastí naší vlasti k lidem, kteří (stejně jako já před pár roky) Krista ještě nepoznali. Jsou mi blízcí také lidé „na okraji".

Věnujete se ministrantům, zvete mládež na různé akce, jako například výlet do Liberce, nebo výlet k sv. Ivanovi. Jaká je odezva?

Bonaventura: Máme v zásadě na starosti jen ministranty z dětské mše. Děláme pro ně schůzky po mši. Je to pěkné, akorát je trochu náročné, že na každou schůzku je často dost odlišná sestava dětí. Ale to se snad ustálí. A potom ještě pojedeme v létě na dva dětské tábory, ale s mládeží tady ve farnosti nijak systematicky nepracujeme.

Jakub: Na výletě „k Ivanovi" moc dětí nepřišlo, ale zavinili jsme si to asi zčásti sami špatnou organizací. Ale výlet se nám moc líbil a myslím, že i těm, kdo tam s námi byli.

Jak si představujete spolupráci farnost - řád?

Jakub: Abych se přiznal, tak i když jsem tu už více než půl roku, o všech aktivitách farnosti asi ani nevím. Na jednu stranu je mi to líto a na druhou stranu vím, že můj úkol je nyní studovat. Mimo ministranty, ministrování a nějaké nepravidelné akce (křížové cesty, někdy nedělní sportovní odpoledne,...) bychom toho asi zatím víc ani nestihli. A co se týče celého konventu a farnosti, tak se necítím kompetentní to hodnotit, ale možná b bylo dobré více společných setkání.

Bonaventura: Já se také musím přiznat, že do běhu farnosti moc nevidím a tak si netroufám vyslovit se nějak konstruktivně k problematice farnost-komunita. Musím sice přiznat, že v Moravské Třebové i v Plzni jsou vztahy farnost- komunita mnohem intenzivnější (a snad i na Prusinách byly srovnatelné), ale to je dáno povahou těch daných farností a komunit. Myslím, že naše pražská komunita je příliš početná a různorodá, než aby mohla vystupovat tolik jednotně jako je v jiných domech. Kromě toho hodně bratří má mnoho povinností mimo (Vianney, Jiljí, Alkantara, Joel, my studenti) a tak se nemohou tak intenzivně věnovat právě naší farnosti. A navíc i tato farnost má zvláštní povahu - lidé často dojíždějí a málokdo je opravdu . A dále je tu spousta skupin: někdo chodí jenom na dětskou, někdo na nedělní v půl dvanácté, jiný jen ve všední dny na konventní, další skupinou jsou terciáři, atd. takže si myslím, že za daných okolností není spolupráce tak slabá, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Duben 2004

Rozhovor připravil Vladimír Vašků