Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Rozhovor s sestrou Amátou Wenzlovou

Sestra Amáta Wenzlová půsbila v letech 1998 a 1999 ja asistentka na faře.

Myslím, že nejsem sama, na koho působíte dojmem vyrovnaného, láskyplného člověka. Řekněte, jak je to s vámi doopravdy? Je vůbec něco, co vás dokáže rozzlobit?

Stručně bych to postihla takto : Zdání klame. Asi jako většinu lidí i mne dokáže vyvést z míry celá řada věcí, především ty, které maří dobré lidské vztahy. A to potom, jak to bylo označeno na faře, „planu spravedlivým hněvem“.

Stala jste se řeholnicí, konkrétně sestrou Apoštolátu III. řádu svatého Františka. Můžete nám říci, kdy se tak stalo a co bylo ve Vašem životě tím nejdůležitějším momentem tohoto rozhodnutí? Proč padla volba právě na tento řád?

Do společenství jsem byla přijata v čase babího léta roku 1995. Sestry a jejich způsob života jsem znala poměrně dobře, od doby své přípravy k přijetí křtu a ostatních iniciačních svátostí, k čemuž mne o pět let dříve připravovala právě sestra Apoštolátu, sestra Jeronýma, která mne duchovně doprovázela a vedla ještě další roky. Ovšem i pro ni bylo moje pozdější rozhodnutí pro Apoštolát překvapením. Mezním okamžikem k tomu, abych se rozhodla pro život zasvěcený Bohu, bylo pro mne poznání, že jde opravdu o Jeho nabídku a že tedy mohu dát průchod touze svého srdce. Na způsobu života sester mne vždy oslovovalo, že i když je to život opravdu duchovní a Bohu odevzdaný, je zároveň hluboce obyčejný, blízký životu křesťanů v běžných životních podmínkách.

V posledním půlroce žijete navíc ještě s naší farní rodinou u Panny Marie Sněžné – pomáháte spolu se setrou Lucií otci Michalovi zvládat různé složitosti naší farnosti. Je to jistě krátká doba na úplné poznání, ale snad byste už dokázala říci, co se Vám v naší farnosti líbí, co byste si přála zlepšit a jak tomu chcete Vy sama napomoci?

Líbí se mi především lidé, kteří jsou skutečně pro farní společenství osobně nasazeni a nenechají se odradit ať lhostejností druhých nebo stále vyvstávajícími nejrůznějšími překážkami. Ke zlepšení je především způsob a míra komunikace mezi všemi členy farního společenství navzájem. A právě toto – být k dispozici k vzájemnému plně lidskému dorozumívání se, sdílení se – považuji za svůj přednostní úkol. Konkrétní formy jsou pak různorodé.

Váš krátký příspěvek o volbách do farní rady v minulé Sněžence nese jisté znaky očekávání přínosu této nové formy vedení a spravování farní rodiny. Myslíte si, že vznik farní rady bude pro farnost skutečným přínosem?

Asi jako u všeho, i v tomto případě platí, že ze všeho nejvíce záleží na konkrétních lidech, to znamená na samotných členech farní rady. A dále pak na tom, jaké podmínky ke své práci bude mít, jakou odezvu a podporu bude mít její činnost u farnosti a u bratří františkánů. Ze zatím proběhlých schůzek a snah farní rady mám velkou naději, že její činnost bude nejen pro farnost, ale i v širším měřítku, užitečná, tak jako byly dobré a užitečné aktivity farníků (těch, kteří jsou nyní „farními radními“ i dalších, kteří jimi nejsou), před vznikem farní rady jako takové.

Když jsem s vámi před časem rozhovor plánovala, řekla jste mi s úsměvem, že byste si přála, aby mé otázky byly hezké. Rozumím tomu tak, že jsou to takové otázky, na které se hezky, snadno a s chutí odpovídá. Jestli Vám mám alespoň trochu vyhovět, jakou otázku byste si přála nejraději?

V poslední době mi spolehlivě působí nepřekonatelně dobrou náladu od srdce jdoucí: „Dobré ráno, jak jsi se vyspala?“ Chápu, že taková otázka se příliš nehodí do tohoto rozhovoru.

Březen 1999

Rozhovor připravila Hana Outratová