Farnost Panny Marie Sněžné v Praze



      

Rozhovor s Alenou Kudějovou a Zdenkem Bohdaneckým

Při Velikonoční vigilii 2012 bude v našem kostele pokřtěno devět katechumenů. Požádali jsme o rozhovor dva z nich. Alena Kudějová (25) studuje přírodovědeckou fakultu University Karlovy, Zdeněk Bohdanecký (34) pracuje jako technický konzultant v oblasti informačních technologií.

Jak jste se dostali do katechumenátu v naší farnosti?

Alena: Jednou jsem hledala, kde v Praze jsou kostely Panny Marie a zjistila jsem, že na Praze 1 je kostel Panny Marie Sněžné. Překvapilo mne, že to je mezi Václavským náměstím a Národní třídou. Za několik let, co jsem v Praze, tudy chodím několikrát týdně, a nikdy jsem si tady žádného kostela nevšimla. Na fotkách jsem viděla, jak je kostel ohromný, a začala jsem hledat. Poprvé jsem se sem vůbec nedostala. Viděla jsem kostel z Františkánské zahrady a nevěděla jsem, jak k němu dojít. Zkusila jsem to druhý den. Vešla jsem na nádvoří, uviděla mozaiku na průčelí kostela a v tu chvíli mi blesklo hlavou, že takhle to chci, že chci být pokřtěná.

Zdeněk: Mne oslovil život Františka z Assisi. Sehnal jsem si všechny filmy, které o něm byly natočeny. Asi před dvěma roky jsem na nástěnce viděl inzerát na „Týden mnichem“. Termín se zrovna kryl s mojí dovolenou, kterou jsem stejně nevěděl jak naplnit, a tak jsem to chápal jako nějaké znamení a přihlásil se. V létě jsem pak strávil týden v klášteře u karmelitánů ve Slaném. Tam se můj vztah k víře prohluboval a rozhodl jsem se, že se nechám pokřtít. Také mne zaujal inzerát Institutu františkánských studií, zajímal jsem se o to, jak se tam člověk může přihlásit a křest byl jednou z podmínek.

Setkali jste se s křesťanstvím v dětství?

A: Jsem z nevěřící rodiny, nebyla jsem nijak nábožensky vychovávaná. Jako dítě si vzpomínám na obrazy Panny Marie u babičky. Říkala jsem si: „Co to je? Proč to tady babička má?“, ale nikdy jsem se o tom s ní nebavila. Někteří kamarádi v dětství říkali: „já jsem pokřtěný“. A tak jsem zatoužila být také pokřtěná. Nevím, zda to byla jen touha být stejná jako kamarádi nebo se ve mně začalo něco probouzet. Říkala jsem si: „Nechám se pokřtít, i když vlastně nevím, co to znamená.“

Z: Až při vyplňování přihlášky ke křtu jsem si uvědomil, že rodiče mají křestní jména, že jsou oba pokřtěni. Nikdy mne k víře nevedli, ale přeci jenom do mne museli něco zasít. Vybavuji si jako dítě dětské modlitbičky, když jsem měl z něčeho strach: „Andělíčku můj strážníčku…“ – a nějak to obvykle zafungovalo.

A co v období dospívání?

A: Potom přišla etapa všech možných jiných vlivů, buddhismus od mé sestry, esoterika. Při procházce Prahou je vidět mnoho různých plakátů, takže jsem se začala zajímat o všechno možné a křest šel trochu stranou. Ale nijak jsem do toho nezabředla a stále mi přišlo, že mi něco chybí. Pak jsem začala chodit ke sv. Ludmile, vyhledávala jsem i jiné kostely. Když jsem sem přišla, zašla jsem do knihkupectví Paulínek a tam je na malých lístečkách Boží slovo. Vytáhla jsem si svitek s textem: „Toužím mít v srdci Krista“ – usmála jsem se, ale chápala jsem to jako znamení. Za 14 dní jsem si vytáhla: „Nežiji já, žije ve mně Kristus“ – zase znamení.

Z: Po revoluci, to mi bylo tak 14 let, se tady začali objevovat misionáři a dostal jsem od nich lísteček s modlitbou, aby člověk pozval Ježíše do svého srdce. A už tenkrát jsem si řekl, že to zkusím. Poznal jsem také různé jiné směry a jsem vděčný, že jsem do toho nezabředl.

Setkali jste se už dříve s Písmem?

A: V dětství se mi dostaly do rukou dvě Bible a vždycky mi je někdo sebral. Bibli po babičce si odnesla moje sestra a v dětské Bibli jsem se dostala jenom k egyptským ranám a potom se Bible někde ztratila

Z: Na střední škole rozdávali Nový zákon. Když jsem pak hledal, prožíval samotu a utrpení v životě, tak jsem si pročítal Nový zákon, každý den jsem si přečetl 3 kapitoly, asi mi to pomáhalo nějak zvládat období dospívání. Vlastně jsem tehdy přečetl celý Nový zákon.

Jak jste prožívali katechumenát – dobu přípravy na křest?

A: Zdálo se mi, že čekací doba na křest je strašně dlouhá. Trochu mne mrzelo minulý duben, když měli být moji kolegové pokřtěni, že ještě musím čekat. Také jsem začala chodit ve středu na katechismus pro dospělé, který vede Simona Skřivánková. Zažila jsem také jiné dvě katechetky a nebylo to ono, i když to uměly hezky podat, měly vše pěkně naučené. Naše dvě katechetky, Maruška Hlaváčová i Simona Skřivánková, mají nejen ohromný přehled, ale mají vše prožité a je to úplně cítit.

Z: V klášteře jsem zjistil, že ke křtu nemohu jít hned, že musím absolvovat katechumenát. A tehdy mi bylo moc líto, že jsem vlastně zmeškal začátek. Začal jsem od září, ale bylo mi řečeno, že musím ještě chodit další ročník, až do dalších Velikonoc. V katechumenátu jsem potkal Alenku a po roce jsem si uvědomil, že jsem tady našel nejen domov, ale také lásku.

A teď ve zpětném pohledu nelitujete doby strávené v katechumenátu?

A: Nyní mám spíše pocit, že bych křest odložila o rok, protože skoro nic nevím, ale to naštěstí není cíl všechno znát do křtu.Všechno strašně rychle uteklo. Čím více se křest blíží, tím více cítím odpovědnost, mám trochu strach, ale takový příjemný, že člověka čeká nová etapa života a těším se co přinese.

Z: Teď už nelituji. Ta doba uběhla, já obdivuji naši katechetku Marii Hlaváčovou, která nás připravuje, protože má opravdu široký záběr. Jsem rád, že některé věci teď mohu slyšet podruhé, nyní na vše nahlížím zase trošku jinak s vědomostmi, které jsem mezitím načerpal.

Vzpomínáte si na nějaký významný zážitek?

A: Ještě před přijetím do katechumenátu jsem u sv. Václava na Smíchově viděla na nástěnce plakát, na kterém byly stopy v písku a krátký text. (Text uvádíme na jiném místě zpravodaje). Po přečtení se ve mne něco pohnulo a dlouho jsem o tom přemýšlela.

Z: Nikdy nezapomenu na jedno kázání františkána Benedikta. Otec Benedikt říkal: „Choďte ulicí a sviťte“, a tak jsem si představil tu pochodeň – člověk nemusí navenek nic říkat a svým postojem nese světlo mezi ostatní lidi. Zašel jsem pak za ním, dostal jsem požehnání a říkal jsem si: „Od tohoto člověka bych chtěl být pokřtěn“.

Jak často sem chodíte, co vás sem táhne?

Z: Mně připadá zázračné, že zde, v největším centru vedle nejrušnějšího místa, Václavského náměstí, je skrytá oáza, že sem člověk může zajít posedět. Chodil jsem léta okolo a vůbec nevěděl, že tady je kostel. Je to zde opravdu takové skryté, každý si sem musí tu cestu najít sám. Ani jednoho z nás sem nepřivedl někdo z věřících, sami jsme to zde našli.

A: Chodíme sem několikrát týdně, já většinou stíhám alespoň nešpory. Pak chodíme v pondělí na katechumenát, po křtu nám začne mystagogie a ve středu na Biblickou katechezi a občas i ve čtvrtek na setkání mladých. Chodím sem ráda, když sem přijdeš, je tady úplné ticho. Říká se, že většinou přivede k víře člověka druhý věřící, ale nikdo nevěří lidem, které osloví sám Duch svatý.

Jaká jste si vybrali nová jména?

A: Zůstávají nám naše „civilní“ jména, říkal Antonín, aby nebyl problém na matrice, ale můžeme si vybrat další až dvě křestní a jedno biřmovací. Křestní: Alena, Marie, Klára, biřmovací Brigita.

Z: Křestní jména: Zdeněk, Pavel a František, biřmovací jméno Benedikt.

Březen 2012

Rozhovor připravil František Jirsa