Historie chrámu - 15. století
Na počátku 15. století se klášter stal dějištěm dramatických střetů mezi stranou podobojí a učenými karmelitány, odpůrci Wickliffova a poté Husova učení. Roku 1412 zde mistr Jeroným v čele lidu vyházel obsah z relikviářů na oltářích a karmelitáni se stali v roce 1416 hlavními žalobci proti němu v Kostnici. Václav IV. roku 1419 povolil v kostele sloužení mší podobojí. Dne 20. 8. 1419 byl podle Vavřince z Březové klášter kazatelů na Písku pobořen a spálen od podobojích.
Klášter se stal centrem lidových bouří, když zde v 1etech 1419-22 kázal Jan Želivský, pohřbený po své popravě údajně zde pod kazatelnou, a po něm Jakub Vlk. Zvon z vysoké věže svolával lid, když hrozilo straně podobojí nebezpečí. Klášter byl v té době ve správě města, v jeho zdech se zabydlovali měšťané. Roku 1434 podle svědectví křižovnického letopisu při bojích mezi staroměstskými a novoměstskými byla pobořena „velmi vysoká a krásná věž" a sražen z ní zvon.
Roku 1435 se karmelitáni vrátili do Prahy, ale za bouří roku 1483 lid u P. M. Sněžné znovu rozbíjel sochy ze dřeva a kamene, ničil obrazy, poškodil tympanon nad kamennou bránou, kudy se chodilo na Ovocný a Koňský trh, proto bratři opět prchli z Prahy a klášter zůstal 13 let prázdný. v roce 1492 spadla dřevěná stěna, oddělující chór od nedostavěné lodi, a pobořila kruchtu. Roku 1496 na prosbu zástupců obou měst se převor se 13 řeholníky vrátili, ale příliš se jim nedařilo.
Text z knihy "Umělecké památky Prahy - Nové Město"
vydané nakladatelstvím Academia, 1998