Zaniklá severní kaple
Průzkumy D. Líbala v r. 1947 a J. Muka v r. 1979 upřesnily tradované postupy stavby klášterního kostela. Severní pobořená kaple po boku vysokého chóru bývala ztotožňována s nejstarším kostelíkem kláštera, postaveným hned po založení. Jde o podélný prostor, dnes bez klenby a značně zdevastovaný, podle náznaků výběhů kleneb čítající 5 klenebních polí a východní závěr o 5/8, který má zevně 3 opěráky ukončené pultem a stříškou. Dvoudílná okna s jednoduše vyžlabeným ostěním a se zbytky jednoduchých kružeb (trojlist vepsaný do kruhu a čtyřlist ve sférickém čtyřúhelníku) jsou dochována v závěru a severní zdi.
Vstupovalo se sem portálem uprostřed severní zdi (dnes zazděný), jehož ostění člení tenké oblé a hruškové pruty mezi výžlabky. Klenební žebra o profilu hrušky sbíhala dolů a zasekávala se do stěn, obtočena jednoduše vyžlabenou podložkou. Užité tvarosloví i vlastní měřítko řadí tuto stavbu k ostatním novoměstským kostelům, stavěným v první fázi novoměstské výstavby po založení v r. 1348. Nelze prokázat, zda byla klenba provedena celá, pokud ano, musela záhy ustoupit přístavbě mohutných pilířů vysokého chóru. Provázání s polygonem vysokého chóru, absence okna v závěru na straně hlavního chóru a společná zeď, nadezděná až nad klenby a připravená pro zvýšení (líc stěny vysokého chóru v úrovni nad původními klenbami lehce ustupuje), svědčí o tom, že klášterní chrám měl být uzavřen třemi paralelními chóry nebo hlavním chórem, provázeným nižšími bočními samostatnými kaplemi (podobně jako u augustiniánů-eremitů u sv. Tomáše). Naznačuje to shodný půdorys severních a jižních prostor po bocích chóru a zbylé gotické zdivo v místě jižní věže. Zbytky zesíleného zdiva na západním konci obou bočních prostor napovídají o záměru postavit zde věže, z nichž je v přízemní části fragmentárně dochována jen vysoká věž severní, potvrzená zprávou z r. 1434.
Severní kaple chóru i s věží mohly být opravdu první dostavěnou částí kostela, zcela ve shodě s papežským breve z r. 1346 (povoluje postavit kostel a věž pro zvony). V r. 1379 došlo k radikální změně, když bylo rozhodnuto postavit hlavní chór jako monumentální, převýšenou, bohatě členěnou architekturu. Boční zdi musely být dodatečně zpevněny opěráky, které porušily celistvost vnitřního prostoru obou bočních kaplí. Severní kaple plnila snad i funkci kaple pohřební vzhledem k četným nálezům náhrobních kamenů datovaných do 14.-15. stol. (D. Stehlíková, 1984). Existenci věže v posledním západním poli severní kaple dokládají mohutné zdi, zachované do výše 100-190 cm o průměrné tloušťce 220 cm, zbytky soklů koutových přípor a zbytek šnekového schodiště, zavázaného do zdiva kaple v jihovýchodním koutu. (Západní opěrný pilíř vysokého chóru i přilehlá stěna jeho průčelí vznikly až po zboření věže při opravě kostela počátkem 17. stol.) Severní stěna podvěží směrem k Starému Městu byla prolomena velkým portálem, jehož ostění členily hruškové pruty. Další portál se nacházel v jižní zdi podvěží. Spojení z podvěži do severní kaple není v dochovaném zdivu zachyceno.
Podvěží mohlo tvořit slavnostní průchod přímo do chóru, který byl až do husitských bouří vyhrazen mnichům, případně kněžím a církevním hodnostářům celebrujícím mše, ale kromě nich mohl mít přístup také královský zakladatel.
Text z knihy "Umělecké památky Prahy - Nové Město"
vydané nakladatelstvím Academia, 1998