Otec Norbert Stanislav Šamárek OFM

Co je důležité, je očím neviditelné a poznává se jen srdcem - říká St - Exupéry. Velikost člověka není v jeho postavě ani v jeho inteligenci, ale ve velikosti jeho "srdce".

Kdo se setkal s otcem Norbertem v posledních letech, byl osloven jeho dobrotou, kterou vyzařoval. Ta vytvářela laskavou atmosféru. Potěšilo mě, když jsem slyšel z úst několika Pražanů, že rádi chodí do kostela Panny Marie Sněžné, protože je tam zvláštní teplá atmosféra. Tu tam vytvářel otec Norbert po celých 30 let svého působení ve farnosti. k této dobrotě srdce vyzrál během svých 77 let života.

Narodil se v hluboce věřící rodině 8. 5. 1924 jako nejmladší dítě prostých, chudých rodičů. v pátém roce věku ztratil otce. Matka, vdova, odešla s dětmi k svému bratru faráři Slepánkovi vést mu domácnost. Tam malý Stanislav viděl prakticky žitou víru. Strýc farář žil velmi prostě a dovedl se s každým potřebným rozdělit, vždy neokázale, taktním způsobem. Tak např. panu arcibiskupovi Stojanovi, který vždy vše rozdal, nosil někdy oběd a potraviny. Staník ztratil maminku ve svých 11 letech, a tak ho strýc poslal do Kroměříže k františkánům do juvenátu.

Tam jsem se s ním setkal v r. 1940. i když nestudoval lehce, byl vždy radostný, i když ne rozpustilý. i pod jeho veselím byla cítit vážnost sirotka. Říkali jsme mu Šomér - což v hebrejštině znamená Strážce - jak jsme později zjistili. Střežil si své tajemství - bolest sirotka, ochuzeného o mateřskou lásku a hozeného do života bez jistoty domova a jeho bezpečí.

Nikdy si nestěžoval a ani nemluvil o svých rodinných poměrech. Byli jsme po noviciátu v Kroměříži a soukromě studovali filosofii. Po válce r. 1946 jsme složili slavné sliby a otec provinciál Kapistrán nás poslal do Bruselu na studia. Bylo nás tam dvanáct a měli jsme zakázáno spolu mluvit česky, abychom se naučili francouzsky. Norbert byl svědomitý, takže jsme spolu moc nemluvili. Byl tichý a mezi bratry oblíbený. v roce 1996 jsme se tam byli spolu podívat na spolubratry a byli jsme velmi pěkně a radostně přijati.

Po vysvěcení v Belgii jsme se vrátili domů - přes varování, že nás zavřou, čemuž jsme se tehdy smáli - a po primici byl Norbert poslán do Hostinného, ale brzy na to šel do Kadaně, kde bratři duchovně obhospodařovali mnoho farností, jejichž faráři byli odsunuti do Německa. Bratři jezdili na motorkách, Norberta vozil zprvu Aleš. Bylo to dobrodružné. Norbert mi vyprávěl, jakou školou víry tam musel projít, když jel s Alešem, který za jízdy po úzkých silnicích plných zatáček pustil řidítka a chytil růženec - jezdilo se tehdy v hábitu s růžencem za pasem - se slovy: "Budeme se modlit, abychom se nenabourali!"

Ani v Kadani však Norbert nebyl dlouho, byl přeložen - tuším - do Prahy. Ale v dubnu 1950 jsme se opět sešli v centralizaci v Hejnicích a pak v Bohosudově, odkud jsme byli povoláni na vojnu k PTP do Komárna. Tam nás rozdělili do dvou rot, ale po čase jsme se opět sešli. u PTP sloužil až do zatčení v r. 1952 a vysloužil si výuční list zedníka.

Na vojně nás bylo 14 kněží a všichni jsme prošli kriminálem, protože nás nemohli držet do nekonečna v armádě, a do civilu se báli nás pustit. Bratři, kteří byli zatčeni na vojně, byli souzeni vojenských soudem, který byl shovívavější, ale zato vyšetřovací vazba byla velmi tvrdá.

Po rozsudku byl poslán s ostatními přes Valdice na uhelnou šachtu ve Rtyni a ve Svatoňovicích. když přišel domů, pracoval u zedníků. Měl velmi rád bratry a vyhledával jejich společnost. Po svém propuštění v r. 1960 jsem se s ním setkal prvně na Smíchově u umírajícího bratra Chrysostoma Slezáka. Měli jsme oba takovou radost z našeho setkání, že jsme šli pěšky ze Smíchova na Florenc a chovali jsme se jak malí kluci. Pak jsme se scházeli - příležitostně - na Zbraslavi na Baních u našeho bratra Jiřího Mazance. Tehdy mi Norbert řekl, že my, kteří jsme měli ještě mámu, měli jsme sice kam se vrátit z kriminálu, ale když člověk nemá nikoho, je svobodnější. Jiřího opatrovala jeho matka, kdežto Norberta se ujala rodina jeho bratra Aloise.

Protože už tehdy ho začala bolet kolena, šel dělat topiče do porodnice u Apolináře. s táním Pražského jara se dostal jako údržbář k sestrám boromejkám ve Znojmě-Hradišti, ale provinční kapitula, konaná v dubnu v bytě u otce Inocence na Národní, ho určila za kaplana k P. Marii Sněžné. Tam začal pod dozorem kanovníka Černockého, který v r. 1948 kandidoval za komunistickou stranu. Proto ho tam snesla StB i v období normalizace, i když byl vystaven velkým tlakům, což odnesl žaludečními vředy, ale přesto nikoho z bratří neodmítl. u něho našel útočiště i otec Josef Altman v r. 1974, když chodil na předoperační vyšetření se svou rakovinou, které podlehl v listopadu r. 1975. Časem Černocký ztratil o Norberta zájem, přenechal mu - kromě peněz - veškerou duchovní správu a po jeho smrti byl u Panny Marie Sněžné jmenován farářem, kde sloužil plných 30 let až do r. 1998, kdy na jeho místo nastoupil otec Michal.

Ještě za totality dával několikrát exercicie v semináři v Litoměřicích a podle svědectví seminaristů to byly exercicie, jaké do té doby Litoměřice nezažily - celý seminář se otřásal radostným jásotem nad Boží láskou. Dával tam i exercicie pro kněze.

Při přejímání kláštera v r. 1990 byl Norbert kvardiánem i farářem. Starostí měl dost, ale nikdy si nestěžoval ani neupadal do malomyslnosti - byl šťastný, že měl kolem sebe bratry a mohl jim sloužit, i když ho zlobila kolena.

Byli jsme mu vděční za jeho všem otevřené srdce a za jeho statečnost, s níž překonával bolest. Přáli jsme mu, aby operace kolen mu přinesla úlevu, kterou slibovala, protože v noci nemohl spávat krutými bolestmi. První operace sice dopadla dobře, ale bolest přetrvávala dlouho. Druhá operace se zdála úspěšnější, ale zase se mu objevila kýla, takže stále měl dost příležitostí své bolesti přinášet Pánu. Nikdy se nelitoval ani nenaříkal, bral to jako svůj kříž a účast na Pánově křížové cestě. Byl vděčný za každý projev bratrské lásky a stále rozdával kolem sebe tichou radost a milý úsměv. Byl pro nás povzbuzením a viděli jsme v něm "opravdového menšího bratra". Své handicapy překonával tím, že viděl druhé a snažil se jim pomáhat dle svých sil a možností, třeba jen tím, že s nimi nesl jejich kříž. Lidé i kněží ho vyhledávali i jako zkušeného zpovědníka, aby zakusili jeho dobrotu, vyrostlou v zápase s tvrdostí života. Měl bohaté zkušenosti s chudobou sirotka, s nespravedlností, s tvrdou prací i bolestí. Všechno překonal láskou - k Pánu i k lidem. Chtěl být vždy a vždy zůstal prostým, pokorným, menším bratrem všem - a věříme, že svou lásku k nám bratřím bude prokazovat svými přímluvami u Pána za bratry slabé, chudé, trpící a hledající - protože i jeho Pán přišel pro chudé, slepé, kulhavé a přinesl jim radostnou zvěst.

P. Bernard Říský OFM