Rozhovor s bratrem Paschalem
Bratr Paschal Novák se narodil v srpnu roku 1968 v Přerově; v Hranicích na Moravě studoval Střední průmyslovou školu dřevařskou a po jejím absolvování byl několik let zaměstnán v přerovské truhlárně. Cestu bratra sv. Františka nastoupil v roce 1990 noviciátem v Brně a od roku 1991 se stal jeho domovem pražský františkánský klášter u P. Marie Sněžné. 22. června 1996 roku přijal spolu se svými spolubratry Bernardinem a Jeronýmem svátost kněžství v pražské katedrále sv. Víta. Od roku 1996 do roku 2000 působil ve farnosti u P. Marie Sněžné ve funkci kaplana.
Otče Paschale, v poslední době odešlo z pražského domu Vaší františkánské rodiny hned několik Vašich spolubratří navíc Vašich vrstevníků. Jak pociťujete jejich odchod?
Myslím, že nejen já, ale i mnoho z vás pociťuje jejich odchod bolestně. A to je dobře! Je to znamením toho, že nám byli blízcí a patřila jim část našeho srdce. A tehdy loučení vždy bolí. Nicméně opouštění něčeho či někoho je nutným důsledkem Následování, jež slibuje daleko větší věci.
Na druhé straně se zase mnoho nových tváří u P. Marie Sněžné objevilo. Dokážete snadno navazovat nové vztahy nebo je to pro Vás obtížné?
Ano, naši pražskou komunitu zase posílilo pět bratří, kteří s "bázní a chvěním" začínají studium teologie. Pro mne to však nejsou neznámé tváře, ale spíš "staré známé". Fakt je, že nyní dochází v komunitě k jakémusi novému "sžívání". A já věřím, že nová pětka bude pro náš život dobrou injekcí.
Navazování vztahů pro mne snadné není. Paní učitelky (vlastně tenkrát ještě soudružky) mne vždy v posudcích hodnotily jako uzavřeného, pomalého a pasivního. Asi na tom něco bude. Vím však také, že bez vztahů nejsem nic, leda tak znějící kov, či cimbál zvučící. Proto se snažím bourat bariéry a více stavět mosty.
Vedle Otce Norberta Vám připadla starost o farní rodinu zdědil jste tento nelehký úkol po Otci Regalátovi, který odejel do Říma na studie. Máte nějaké představy v tomto směru a co očekáváte od nás farníků?
Když přijdete k obrovskému dědictví, tak se vám asi nejdříve zatočí hlava, pak si sednete a přemýšlíte "co by se a jak by se ..." a nakonec jdete a cosi podnikáte. Já u dědictví po bratru Petru Regalátovi prožívám tyto tři fáze současně. Od farníků pak očekávám pomoc ve fázi druhé a třetí. S tou první si musím poradit sám.
Vaši spolubratři, kteří před nedávnem klášter opustili, udělali veliký kus práce s mládeží. Má je kdo nahradit? Máte něco na srdci, co byste chtěl tímto způsobem mladým vzkázat?
Určitě je má kdo nahradit! My nemůžeme říkat "nejsou lidi". Pokud je někde nějaký úkol, tak je tam jistě i člověk, kterému ho chce Pán svěřit. My jsme však zvyklí hledat toho člověka více kolem sebe než u sebe. Vaše otázka je už sama o sobě vzkazem a výzvou.
Jste františkán. Předpokládám, že jste se jím stal z lásky ke sv. Františkovi. Co myslíte, že máte společného a co se Vám naopak zdá nedostižným ideálem?
Se svatým Františkem mám společného Otce, a to je hodně! Kdybych měl plnovous, jako někteří bratři, tak bych mohl ukázat ještě na něj, ale ten já nemám (zatím). Nedostižným ideálem se mi ale nezdá nic. Jestliže bych něco jako takové viděl, pak už bych omezoval Pána. A to nechci!
Prosinec 1996
Rozhovor připravila Hana Outratová