Rozhovor s Máří Kašparovou

Na poslední mši pro děti v minulém školním roce jsme prožili velmi hezký zážitek, o který bych se s Vámi rád rozdělil. Křtil se tam dospělý člověk, bylo to trochu neobvyklé, protože, jak je zvykem u Panny Marie Sněžné, dospěláci se křtí o Velikonocích. Jak to, že při dětské je křtěn někdo dospělý? Bude nejlepší, když se zeptáme přímo Máří Kašparové, která byla Veronice za kmotru.

Můžeš nám svoji kmotřenku Veroniku trochu představit a něco o ní řícti ? Jak jsi se s ní seznámila, kolik je Veronice let?

S Nikou jsem se seznámila přes dobrovolnický program Pontony, který je organizován občanským sdružením “Máme otevřeno?“ Toto sdružení se pomocí různých projektů snaží dosáhnout integrace dospělých lidí s mentálním postižením do společnosti. V projektu Pontony jde konkrétně o to, aby mladý člověk s postižením našel přátele mezi lidmi bez postižení a s nimi mohl jít například na výlet, do kina nebo třeba do čajovny. Veronice je 21 let.

Proč se Veronika rozhodla pro křest?

Asi před rokem se mnou byla Nika poprvé na dětské mši. Byl to pro ni mimořádně intenzivní zážitek. Nika byla nadšená z písniček, dětí, cinkání zvonečků a vůbec z celkové atmosféry. Pořád se mě potom ptala, jestli zase půjdeme na mši. Už od počátku bylo jasné, že Nika nechce být jen pasivním divákem, ale že celou svou bytostí touží účastnit se naplno všeho dění. Hned se zapojila mezi děti při nesení obětních darů a jasně, i když rozhodně ne v běžné oznamovací větě, vyjadřovala, že chce chodit k přijímání jako všichni ostatní.

Kdo a jak ji na křest připravoval?

Každý týden jsme se spolu s Nikou scházeli na „školičku“, jak Nika přípravě na křest říkala. Začínali jsme vždy modlitbou, už samotné zapalování barevné „školičkové“ svíčky byl Veroničin oblíbený obřad. Každý týden měla školička téma, které se shodovalo s určitou částí vyznání víry. Cílem však nebylo, aby Nika uměla reprodukovat jednotlivé články víry, toho by Nika při svém postižení ani nebyla schopna. Šlo o takovou “zážitkovou“ pedagogiku. Při vybarvování obrázků, sestavování skládaček a hlavně zpívání písniček Nika naplno prožívala to, co my potřebujeme nejdřív pochopit rozumem. Každý týden za námi také přicházel „školičkový“ Anděl Lilien (maňásek), s kterým si Nika moc ráda povídala. Všechny obrázky, nálepky, vystřihovánky a okopírované písničky si Nika lepila do svého „školičkového“ sešitu.

Jak se k ní máme chovat?

Myslím, že základním východiskem je uvědomění si toho, že Nika je dospělý člověk, ačkoliv její chování v mnohém připomíná chování dítěte. Nika má specifický způsob komunikace, devadesát procent toho, co říká, jsou otázky. Nejde ovšem o to, aby člověk do nekonečna zodpovídal palbu Ničiných dotazů. Obsahem těchto otázek totiž převážně není to, co Nika neví a chce to od druhých zjistit, ale naopak to, co ví, co zažila a co chce druhým tímto způsobem sdělit. Pro Niku je tedy mnohem lepší, když jí druhý člověk vyzve, aby to řekla sama.

Jak bychom jí a její rodině mohli my farníci pomoci?

Hlavní myslím je, aby se Nika i její maminka mohly cítit ve farnosti naplno přijaté. Nika se s velikou radostí zúčastní třeba výletu s dětmi i s dospělými, mše pro mládež, nebo zpívání v klubu. Potřebuje ale někoho, kdo by ji při tom doprovázel a usměrňoval.

Co Veronika dělá?

Nika už před rokem dokončila pomocnou školu. Už v posledním ročníku školy chodila na praxi nejprve na Ministerstvo financí, kde jak sama ráda říká překládala (papíry) a později do firmy Price Waterhouse coopers. V této firmě nyní Nika 3x týdně pracuje - skartuje materiály a doplňuje papíry do kopírek. Dochází tam spolu s osobní asistentkou.

Veselá historka ze života:

Nika neumí vyslovit slovo mše, a tak místo půjdeme na mši, říká půjdeme na myši. Jednou čekala Nika s maminkou ve frontě na poště a říkala mamince: „Maminko půjdeme na myši?“ Před nimi stála stará paní a když to slyšela, tak se otočila a povídá: „Taky vás ty myši tak zlobí, já se jich pořád nemůžu zbavit.“ Maminka Niky jen neurčitě přikývla.

O tobě víme , že druhým rokem vedeš oddílek dětí ve farnosti „Meluzína“, právě jste na druhém táboře. Můžeš nám říct, co Tě k tomu vede?

Já sama jsem prožila několik úžasných let ve skautském oddíle. Ráda jezdím do přírody a s dětmi mě to baví. Myslím si, že oddíl člověku může dát i něco víc, než že si zahraje nějakou hru nebo vyrazí na výlet.

Můžeš říci také něco o sobě?

V lednu jsem dokončila studium na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok. Momentálně si ještě dodělávám bakaláře na Evangelické teologické fakultě.

Zaslechl jsem, že odcházíš do ciziny, kam?

V září odjíždím na rok do Velké Británie, konkrétně do Liverpoolu.

Pracovně nebo studovat?

Budu s několika dalšími lidmi žít v komunitě jezuitských dobrovolníků a pracovat jako asistent v chráněné dílněpro lidi s mentálním postižením.

Září 2001

Rozhovor připravil Vladimír Vašků