Církevní proces blahořečení

Rozlišujeme dvě etapy procesu blahořečení: proces v diecézi, v níž dotyčný křesťan nebo křesťanka katolického vyznání zemřeli, a pak proces v Římě. Je nezbytné, aby každý případ byl nejprve prošetřován v rámci příslušné diecéze.

Zahájení

Základním předpokladem, aby se vůbec mohlo uvažovat o zahájení procesu, je pověst svatosti (fama sanctitatis) podložená hrdinskými ctnostmi zemřelého věřícího. Proces nemůže být zahájen dříve než za pět let po smrti této osoby a nemá se tak stát později než za třicet let. Pokud je lhůta třiceti let překročena, je třeba prokázat, proč se tak stalo, zda k tomu byly spravedlivé důvody. To se ovšem týká případů novějších, nikoliv historických.

Jakmile je proces zahájen, přísluší kandidátovi titul „služebník nebo služebnice Boží“.

Iniciátorem procesu může být fyzická nebo morální osoba, která se nazývá actor. Může to být farář, řeholní představený, kterýkoliv věřící, nebo diecéze, řádová provincie, kapitula kanovníků apod. Actor si vybere vhodného postulátora (žadatele), který nemusí být knězem. Jeho jmenování schvaluje biskup. Kompetentní je biskup diecéze, v níž osoba, o níž má probíhat šetření, zemřela.

Úkolem postulátora je shromáždit a prověřit veškerou dokumentaci a předložit místnímu biskupovi tyto dokumenty: žádost o blahořečení (svatořečení), tzv. „supplex libellus“, dále historicky podložený životopis Božího služebníka nebo alespoň pojednání o jeho životě, ctnostech (mučednictví), pověsti svatosti, případně zázraků, přičemž nemá opominout ani to, co by bylo negativní. Dále postulátor předkládá všechny spisy Božího služebníka (služebnice) vydané tiskem v autentickém exempláři a konečně, je-li případ novější, seznam svědků, které postulátor vybral nebo kteří se mu přihlásili a jsou věrohodní (testes adducti). Svědkové mohou být očití, nebo „z doslechu“, či „z doslechu od očitých svědků“. Sám postulátor svědčit nemůže.

Mnohé řehole mají svého trvalého postulátora v Římě, rovněž některé státy, jako např. Polsko a Mexiko. Do jejich kompetence patří všechny případy z příslušného řeholního společenství nebo země. Římský postulátor jmenuje pro diecézní šetření svého vicepostulátora, který má stejné pravomoci a povinnosti jako postulátor diecézní.

První fáze – v diecézi

Biskup, na něhož se obrátil postulátor (nebo vicepostulátor), věc uváží, vyžádá si také mínění sousedních biskupů (biskupské konference) a nejsou-li důvody odrazující od započetí procesu, zveřejní biskup svůj úmysl šetření zahájit.

K tomu je třeba jmenovat diecézní tribunál, jemuž může předsedat sám biskup, zpravidla však jeho delegát. Dále tribunál tvoří tzv. promotor iustitiae, který moderuje vyslechnutí svědků na základě jím sestaveného dotazníku a posuzuje správnost a úplnost výpovědí. Konečně sem patří i notář, který výpovědi zapisuje a akta ověřuje. Dále jsou tribunálem přizváni i odborníci (periti) jako archiváři, historikové, znalci mystické teologie, lékaři apod. Tito odborníci pak vystupují jako úřední svědkové (testes ex officio). Členové tribunálu i svědkové jsou vázáni přísahou. Nejprve biskup předloží tiskem vydané spisy Božího služebníka k prozkoumání dvěma teologickým cenzorům, kteří pak vydají osvědčení, že spisy neobsahují nic závadného proti víře a křesťanské morálce.

Pak biskup přikáže shromáždit všechny spisy a dokumenty Božího služebníka (služebnice), jež nebyly vydány tiskem, a předá opět k posouzení odborníkům. O výsledku vyrozumí promotora iustitiae. Po skončení těchto přípravných šetření zašle biskup římské kongregaci pro svatořečení krátké pojednání o životě kandidáta a  o závažnosti případu a obdrží vyjádření, zda ze strany Svatého stolce není překážek.

Potom následuje vyslechnutí svědků. Kromě postulátora jsou vyloučeni ze svědectví zpovědník i duchovní rádce kandidáta. Šetření se týká života a ctností, zda dosáhly heroického stupně.

Došlo-li na přímluvu Božího služebníka (služebnice) k zázraku, zpravidla uzdravení, jež nelze vysvětlit přirozeným způsobem, probíhá v té věci samostatné šetření, při kterém jsou konzultováni lékaři, a vyžaduje se vědecká dokumentace. Jeden zázrak se vyžaduje při blahořečení kandidáta, který nebyl mučedníkem, další pak, má-li později dojít ke svatořečení. U mučedníka se při blahořečení zázrak nevyžaduje, teprve až při svatořečení.

Mučednictví samo je považováno za souhrn heroických ctností. K jeho prokázání je třeba nejen ověřit skutečnost násilné smrti, ale také zda pohnutka pronásledovatele vycházela z nenávisti k víře nebo z odporu vůči mravnímu zákonu a zda oběť přijala smrt trpělivě a odevzdaně.

Nakonec je třeba podle nařízení Urbana VIII. z roku 1625 ověřit, zda osobě v pověsti svatosti nebyl prokazován veřejný kult (soukromé vzývání je možné a vlastně se doporučuje). Veřejným kultem se myslí např. litanie, pobožnosti, oslavná kázání, uctívání obrazů a soch na oltářích, vyobrazování se svatozáří apod. V promluvách je však možno informovat o životě Božích služebníků, prosit za jejich blahořečení (svatořečení) a odkazovat na konečné rozhodnutí církve. Pokud se používá např. výrazu „mučednictví“ nebo „mučedník“, je třeba příležitostně upozornit, že je tento pojem užit pouze ve smyslu lidovém.

Druhá fáze – v Římě

Akta diecézního procesu se všemi přiloženými dokumenty a posudky odborníků je třeba přeložit do některého jazyka užívaného při papežské kurii v Římě. Dříve dominovala latina, dnes italština (v úvahu však přichází i francouzština, angličtina a španělština). Překlad je třeba úředně ověřit. Originál akt je pak zapečetěn a uložen při biskupství, dvě ověřené kopie se všemi přílohami se pak v zapečetěném obalu zašlou úřední cestou římské kongregaci pro svatořečení spolu s průvodním listem biskupa nebo jeho delegáta, v němž se stvrzuje hodnověrnost svědků a legitimita ukončeného šetření.

Ukončený diecézní proces pokračuje v Římě při kongregaci pro svatořečení. Jako samostatná instituce vznikla v roce 1969 rozhodnutím Pavla VI. Do té doby vyřizovala všechny beatifikační a kanonizační záležitosti kongregace Ritu.

V čele kongregace stojí kardinál prefekt. Jeho nejbližšími spolupracovníky jsou sekretář v hodnosti titulárního arcibiskupa a podsekretář v hodnosti monsignora. Další významnou funkci zastává generální relátor a promotor fidei (obránce víry), který se také nazývá prelát-teolog. Všechny tyto hodnostáře jmenuje sám Svatý otec. Když akta diecézního procesu jsou v zapečetěném obalu doručena do Říma, musí kongregace zvláštním dekretem dovolit, že mohou být úředně „otevřena“ (apertura).

Povinností podsekretáře kongregace je prostudovat akta diecézního procesu, zjistit, zda vše po právní stránce správně proběhlo a referovat o tom na řádné schůzi kongregace (congressus ordinarius).

Každá kauza musí mít při kongregaci svého relátora. Relátoři jsou odborní pracovníci kongregace, jimž stojí v čele generální relátor. Ten navrhne, komu z relátorů má být ta která kauza svěřena, načež návrh schválí řádná schůze kongregace. Relátor je povinen prostudovat všechen materiál z diecéze doručený - tentokráte po stránce obsahové -, vybrat z něho podstatné a vypracovat tzv. pozici, to znamená podklad pro šetření případu v komisích. Podle druhu kauzy se zabývá pozice buď mučednictvím, nebo životem kandidáta a jeho hrdinskými ctnostmi nebo zázrakem. Některý složitější případ si vyžádá zpracování celé řady pozic.

Za vypracování pozice je odpovědný relátor, který ji také předkládá k posouzení. Může však mít i řadu spolupracovníků, kterým rozdělí úkoly (collaboratores externi). Jde-li o kauzu historickou, ale i v jiných případech, jejichž povaha to vyžaduje, je předložena vypracovaná pozice k odborné historické komisi, složené z poradců (consultores), jimž v čele stojí generální relátor. Odborníci mohou mít připomínky, námitky, mohou žádat doplňující informace, vysvětlení apod. V takovém případě se obracejí na relátora.

Dokončení procesu

K dalšímu posouzení je pozice předložena teologické komisi, které předsedá promotor fidei - prelát teolog. Jeho úkolem je vyjasnit všechno, co by snad po stránce teologické mohlo být sporné, a připraví pak souhrnný referát o záležitosti pro zasedání biskupů a kardinálů, kteří jsou údy kongregace. Promotor fidei byl dříve chápán jako neúprosný cenzor, který měl za úkol upozornit na nedostatky v životě Božích služebníků. Dnes je jeho povinností zpracovat celkové odborné zhodnocení. Všechny poradce jmenuje na pět let Svatý otec, pro jednotlivý případ může tak učinit prefekt kongregace. Zázračné uzdravení, k němuž došlo na přímluvu kandidáta beatifikace nebo kanonizace, posuzuje zvláštní lékařský tým, který se nazývá Consulta medica. Posudky odborníků a prelátů v komisích musí být alespoň ze dvou třetin kladné.

Závěry ze zasedání biskupů a kardinálů shrne sekretář kongregace do stručného přehledného dekretu, který předloží ke schválení a podpisu prefektu kongregace. Ten se ohlásí u Svatého otce a požádá jej, aby dekret stvrdil a dovolil jeho zveřejnění. Stane-li se tak, je rozhodnuto o blahořečení kandidáta, pro něž se určí vhodný termín, případně místo.

P. Petr Alkantara Houška, OFM