Pohled na beatifikační obraz

Při hodnocení průběhu oslav blahořečení Čtrnácti pražských mučedníků jsem se prakticky nesetkal s nikým, kdo by nebyl oslavami nadšen, i když každý by si určitě vzpomněl na nějaký detail, který by mohl být udělán ještě lépe. Jinak tomu bylo v případě, kdy přišla řeč na beatifikační obraz – názory bratří františkánů i návštěvníků kostela se na škále „líbí–nelíbí“ lišily od velkého obdivu k mimořádnému uměleckému dílu, až po úplné odmítnutí obrazu.

Také mne obraz neoslovil. Není pro mne výzvou ke klidnému spočinutí v usebrání a rozjímání, nepomáhá mi prohloubit poznání o Čtrnácti pražských mučednících. Raději se na něj nedívám.

Ani text Pavla Lagnera, kurátora galerií a sbírek společnosti PPF Art, mi v porozumění obrazu příliš nepomohl, ale přivedl mne k zamyšlení nad tím, proč na mne obraz působí tak, jak působí, stejně jako skutečnost, že ve výběrové komisi bylo i několik lidí, se kterými se osobně znám a jejichž názorů si vážím, a přece se s nimi v názoru na obraz rozcházím. Nemám žádné vzdělání v oboru umění, takže následující poznámky si nedělají nároky na vědeckost nebo objektivitu, jedná se o čistě subjektivní pohled.

Beatifikační obraz T. Císařovského je v jistém smyslu tradiční. Na rozdíl od řady jiných soutěžních návrhů zobrazuje tváře všech čtrnácti bratří a dává každé z nich individuální výraz, stejně jako většina dalších vyobrazení mučedníků počínaje rytinou z publikace Jeronýma Strassera Illustre martyrium z roku 1624 až po obraz vytvořený k 300. výročí umučení (mučedníci s palmovými ratolestmi a kostelem v pozadí), známý z kaple sv. Michala. Způsob zobrazení tváří není realistický, nejspíše bych ho popsal slovem karikatura (= zjednodušené výtvarné dílo zobrazující důležitý povahový rys nebo emoci).

Rozevřené ruce Bedřicha Bachsteina – ústřední postavy stojící v čele skupiny – určitě někdo může vnímat jako gesto „nikoli odporu, ale účinné modlitby a odevzdání se do rukou Božích“ tak jako P. Lagner. My, co patříme už ke starší generaci, jsme ale zvyklí na to, že gesto modlitby vypadá jinak a obvykle je také umělecky jinak zobrazováno. Ani uhrančivý pohled této postavy upřený přímo na diváka ve mně nevzbuzuje dojem modlícího se člověka odevzdaného do Božích rukou.

Úsměv a zdvižený prst holandského bratra Kryštofa Zelta spatřujícího ve zjevení sv. Františka, na rozdíl od ostatních, předpověď blízké smrti, ve mně vyvolává spíše dojem potměšilosti nebo poťouchlosti, než dojem prorockého ducha nebo radostného očekávání setkání s Kristem. Také zvýrazněné oči a pootevřená ústa některých mučedníků mi připadají jako příliš přehnaná karikatura strachu.

Na výstavě v ambitu kláštera můžeme vedle ostatních návrhů vidět také návrh Tomáše Císařovského, tedy zřejmě to, co komise vybrala. Je zajímavé porovnat, jak se obraz změnil při přenosu na velký formát – ze 14 palmových ratolestí v návrhu zůstala ve výsledku jediná, tváře jsou zobrazeny jiným způsobem, v návrhu nemíří ruce ústřední postavy přímo proti divákovi, ani úsměv a vztyčený prst bratra Kryštofa zde nevidíme.

Při hledání porozumění obrazu jde také určitě o různý pohled na čtrnáct umučených bratří – jejich odkaz je bohatý, mnohovrstevný a každý si z něj vybíráme něco jiného. Autor obrazu Tomáš Císařovský mluvil při představování obrazu přede mší svatou v kostele Panny Marie Sněžné v neděli 14. 10. 2012 o statečnosti Bedřicha Bachsteina bránícího se útočníkům. Mne oslovuje spíše statečnost tří mladých bratří ve věžičce zmíněná bratrem Antonínem při duchovním odpoledni farnosti. Statečnost bratří, kteří se nebránili, i když jim to úzký vchod do věžičky určitě umožňoval.

Na obraze nacházím i věci, které mne oslovují: vyděšený výraz ve tvářích několika bratří, vyjadřující úzkost a strach ze smrti během dobývání kláštera, nebo úzká cestička naděje směřující z obklíčení ohrožujícími ptáky k holubici. Je možné, že po umístění obrazu na plánované místo ve výši několika metrů, na mne křiklavé barvy pozadí (ostrá žlutá a ostrá oranžová) už nebudou působit tak agresivně jako nyní při pohledu zblízka a že časem najdu nějakým způsobem cestu k porozumění obrazu.

František Jirsa